Rasche vjel do brány a zastavil na parkovišti motelu.
„A jsme tady,“ pronesl vesele. „Náš dočasný domov“
„Můžeme se teď jít vykoupat do bazénu?“ zeptal se Steven ze zadního sedadla.
„Později,“ odpověděla Shari.
Rasche zaparkoval přesně před pokojem 112; volné místo přímo před jejich pokojem.
Chlapci okamžitě vyskočili ze dveří, ale Rasche ještě chvíli seděl za volantem a prohlížel si bíle namalované zdi a růžové dveře. „Je to tu trochu ošuntělé, co?“ „To je v pořádku,“ odpověděla Shari. Nahnula se k němu a stiskla mu ruku. „Díky.“
Rasche se k ní zmateně obrátil. „Za co díky?“
„Za to, žes nás sem přivezl. Za prázdniny“
„Hej,“ ozval se Rasche, „myslím, že jsme si to už zasloužili. A je na čase, aby kluci viděli vodopády.“
„Taky si myslím,“ souhlasila Shari. Zaváhala. „Nemá to nic společného, vždyť víš, s tím Schaefovým zraněním?“
„No, on vlastně...,“ začal Rasche, ale pak se zarazil.
„Miláčku, jsem ženou poldy už dost dlouho. Neposlouchala jsem vás a nechci znát detaily, ale viděla jsem, jak Schaef vypadal - něco se mu stalo.“ Otřásla se. „Muselo jich být hodně. Takhle ho zbít!“
„Nezmlátili ho, vypadl z okna,“ řekl Rasche. „Z pátého patra.“
„A pak utekl z nemocnice, přišel přímo k naším dveřím a celý den jste spolu mluvili,“ dodala Shari, „pak jste šli spolu do práce a ty ses vrátil za chvíli bez něj a řekl jsi, že jedeme na dovolenou a co říkám Niagarským vodopádům ... Miláčku, máš potíže?“
Rasche se jí podíval do očí a přiznal: „Nevím.“
„Je Schaef v pořádku?“
„To také nevím. Přísahám, Shari. Moc rád bych to věděl,“ Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Nedělej si starosti,“ řekl. „Všichni budeme v pořádku. Jen odpočívej a bav se“
„Určitě?“
„Absolutné.“