„Schaefe, to je-“
„To je moje věc, Rasche.“
S tím Rasche nemohl polemizovat, a tak se o to ani nepokoušel.
Schaefer vytáhl svůj pohotovostní kufr. „Poslouchej, Raschi, než to skončí, odvez Shari s dětmi pryč z města. Ať zůstane u rodičů nebo tak něco - řekni jim, že jsou to prázdniny. Řekni jim cokoliv, ale odvez je pryč.“
„Tohle je velké město, Schaefe...“
Schaefer zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že se tu stane něco ošklivého, vedle čeho budou naši kolumbijští přátelé vypadat jako postavičky z pohádky pro mrňata,“ Dotkl se obvázaného krku. „Jestli si mě to vybralo, protože jsem Dutchův bratr, tak to není jen shoda náhod. Možná to šlo po Carrovi a Lambovi, protože jsem je chtěl já. Možná to přišlo na Twentieth, protože jsem polda. Jestli je něco z toho pravda, tak si to může usmyslet, že by byla legrace dostat i tebe, partnere. A jak jsi řekl, já jedu do Střední Ameriky, ale ten zabiják je stále tady v New Yorku. Tak vypadni z města, Raschi. Ty a celá tvoje rodina. A jeďte někam, kde je zima.“
Pak se otočil a téměř vběhl do terminálu.
Rasche ho sledoval. Nos, čelist a jednu ruku měl stále v obvazech, ale pohyboval se, jako by se nic nestalo.
Když se ztratil v letištním davu, Rasche nastoupil do auta a nastartoval motor.
Chvíli jen seděl a přemýšlel a pak se zařadil mezi ostatní vozy.
Měl ušetřeno pár dní dovolené. Neplánoval, že si ji vybere takhle brzo, a McComb z toho také nebude nadšený. Na oddělení neměli příliš rádi neohlášené dovolené, ale možná, že dovolená Shari prospěje, uvažoval.
Možná prospěje jim všem.