A také bude skvělé, uvažoval, když si z čela otíral pot, odjet někam, kde je chladno.
Generál Philips se podíval na poslední předpověď počasí a zamračil se.
Vlna horka stále trvala. Léto končilo, ale horký, vlhký vzduch nad městem se nehýbal a teploty přesahovaly devadesátku.
Ukazatel znečištění se pohyboval ve zdraví nebezpečné zóně, ale nevítané návštěvníky New Yorku to vůbec nezajímalo; sakra, podle Dutche nosili ty své masky - pravděpodobně především aby nedýchali místní vzduch.
Ale pokud by chtěli, byli by toho jistě schopní.
Zdálo se, že mohou dělat cokoliv, co se jim zachce. Záznamy z radarů vykazovaly stále tu stejnou nepřirozenou interferenci - ne, že by to ve skutečnosti potřeboval; stačilo jen zapnout televizi bez kabelové přípojky a podívat se, jestli je stále ještě špatný příjem. Philips si byl i přes všechno to blábolení vědců jist, že to způsobují ty zatracené mimozemské lodě.
Jediným pozitivním bodem byla policejní hlášení - ke třetímu masakru zatím nedošlo.
Alespoň ne k takovému, o kterém by na policejním oddělení věděli - kdo mohl vědět, jaké strašné hororové scény se skrývají na nějaké zastrčené půdě? Bylo to velké město a uplynulo již mnoho času od dob, kdy se jeho obyvatelé zajímali o své sousedy.
Samozřejmě, ty věci nechaly své oběti většinou několikrát vystřelit, aby to bylo zajímavější, a to by už nějakou pozornost přitáhnout mohlo.
Takže možná opravdu již znovu neudeřili.
Ale pokud tomu tak bylo - tak proč? Na co čekali?
Philips pročetl souhrn a pokračoval dál vlastním hlášením - většinou to nechával na svých podřízených, ale v tomto případu nechtěl nic zanedbat.
Zapečetění scény na Twentieth Street jim činilo jisté problémy - to nebylo žádné překvapení. Řekne svým hochům, aby si pospíšili, a nechá ho znovu otevřít. Dokud budou mít místní poldové ve sklepě stopy po tom masakru, nikdy nedají pokoj.
A otravování těch věcí by přineslo jen další mrtvé lidi. Jediný způsob, jak jednat s těmi monstry, byl ignorovat je. Ať si užívají. Až budou mít dost, vrátí se domů.
To mu připomnělo Dutche a jeho bratra; začal se probírat hlášením a hledal nějakou zmínku o Schaefrrovi. Philips si byl jist, že se ten tvrdohlavý zkurvysyn jen tak nevzdá.
Všiml si Schaefereva jména a zarazil se.
„Zatraceně.“
Kapitán McComb nařídil propustit detektiva Schaefera z newyorského policejního oddělení. Svaz protestoval, ale momentálně byl Schaefer zproštěn služby.
To ho jen povzbudí v honbě za vrahem ze střelnice a teď k tomu bude mít veškerý čas, který potřebuje a to bez papírování nebo policejních předpisů.
Ten idiot McComb.
Stiskl tlačítko.
„Perkinsi,“ řekl. „Svolejte oddíl a pošlete je pro detektiva Schaefera“
„Anopane,“ odpověděla vysílačka.
„Ujistěte se, že jsou ozbrojeni - možná nepůjde dobrovolně. A varujte je, s kým mají co do činění.“
„Ano pane,“
Philips se vrátil zpět ke zprávě.
Detektiv Rasche si vybral dovolenou a McComb to schválil - nakonec, jeho partner byl pryč a on si může klidně trochu odpočinout, než mu najdou někoho nového.
Pomáhá Rasche Schaeferovi? Chystají ti dva něco, co by mohlo způsobit potíže?
„Zatraceně,“ zamumlal Philips a odhodil zbytek cigarety vztekle do koše.
Další hodiny strávil procházením hlášení a čtením o každé nevyřešené vraždě, která se odehrála v New Yorku nebo v severním New Jersey od počátku vlny veder. Právě končil, když se ve dveřích objevil jeho asistent Perkins.
„Pane?“ zeptal se.
Philips odsunul hlášení stranou.
„Nemůžeme Schaefera lokalizovat,“ prohlásil pobočník. „Od chvíle, kdy ho McComb vyhodil, jej nikdo nespatřil - nebyl v policejní budově, ani v akademii na Twentieth, nikde. Není ve svém bytě a poštu si nevybral alespoň dva dny. Není ani v domě detektiva Rascheho v Queens. Nebo pokud ano, neotvírá dveře a nebere telefon.“
Philips na něj chvíli zíral.
„Do prdele.“