Znovu si to promyslel a prohlásil: „Dobrá, vyhlašte po něm pátrání. Když se budou ptát na důvod, řekněte jim, že uniká před stíháním za napadení a že je hledán kvůli svědectví při vyšetřování vraždy. Prohledejte jeho byt. Zkontrolujte telefonní záznamy, bankovní záznamy, kreditní karty, všechno. Najděte ho. A najděte i Rascheho - pokud někdo ví, kde Schaefer je a co má v úmyslu, je to Rasche.“
„Máme Rascheho přivést?“
Philips si zamnul vousy.
„Ano,“ rozhodl. „Kdybychom ho vyslechli a propustili, varoval by Schaefera.“
Perkins přikývl. „A pokud s námi nebude chtít spolupracovat?“
„Do prdele,“ opakoval Philips. „Podívejte, přiveďte mi Rascheho, ale nepomačkejte ho; chceme, aby s námi spolupracoval, a tak na něj budeme hodní.“
„Anopane,“ Perkins zasalutoval, otočil se a odešel.
Philips se za ním rozmrzele díval. Celá ta věc smrděla. Takhle to vůbec nemělo být. Ve městě řádila monstra a Philips se je nesnažil zastavit; místo toho se snažil chytit pár správných chlapů, kteří se snažili chránit své domovy a rodiny.
Ale muselo to tak být. Monstra nešla zastavit. Přinejlepším mohl doufat, že se nerozčílí a že se mu podaří jejich přítomnost utajit a tím pádem nepropukne panika, nikdo se s nimi nepokusí bojovat, nebude nekonečné obviňování, kdo mohl čemu nezabránit, nebude vyšetřování v kongresu ani u nezávislých vyšetřovatelů, kteří by ve věci boje s vetřelci nijak nepomohli, ale odhalili by každou tajnou vládní operaci.
Možná bylo chytřejší hned na začátku vybudovat celou nezávislou skupinu pro kontakt s vetřelci a nepoužívat stávající struktury; ale tehdy před osmi lety nikdo nevěděl, jak rychle musí reagovat nebo co vlastně mají dělat. Znělo lépe vzít kousek ze všeho, co již existovalo - CIA, FBI, NSA, ze všeho.
Což znamenalo, že jestli hovno narazí do větráku a reportéři začnou obracet kameny, najdou špinavé prádlo všech větví.