To nejlepší, co mohl udělat, bylo vůbec tu nebýt.
Rozběhl se do koupelny a modlil se, aby okno šlo otevřít.
Šlo; v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání, se jím již protahoval a přál si, aby se udržoval v lepší formě. Nebyl by to takový boj; opravdu musí pár kilo shodit.
Za chvíli stál na špatně udržovaném pruhu asfaltu mezi zadní zdí motelu a vysokým dřevěným plotem. Nedaleko stála popelnice, z které se linul zápach shnilotiny. Slétaly se nad ni hejna much.
Rasche pokrčil s hnusem nos. Nebylo tu ani zdaleka tak horko jako dole ve městě, ale stačilo to, aby něco v odpadcích velmi uzrálo.
Skrčil se pod oknem a chvíli naslouchal. Nic neslyšel - muži ho nejspíš naštěstí neslyšeli a domnívali se, že místnost je prázdná. Nevtrhli dovnitř, aby to zjistili; asi se nechtěli prozradit. Otočil se a vyrazil - šel rychle, ale neběžel - na druhou stranu směrem k recepci.
Musel zjistit, co se děje - a musel chránit Shari a chlapce.
A pak se vrátí do New Yorku, protože bylo jasné, že před tím, ať už to bylo cokoliv, neuteče.
Došel k zadním dveřím motelové recepce a vešel dovnitř. Snažil se vypadat nenucené.
„Mám tu nějaké vzkazy?“ zeptal se. „Rasche, pokoj jedna-dvanáct?“
Recepční vzhlédl a pak se podíval do papírů.
„Ne, pane,“ odvětil.
Pak ty muže neposlal McComb, McComb by zavolal.
Ale znali číslo jeho pokoje a nemuseli se na něj ptát v recepci. Museli ho získat od někoho z oddělení, ale nikdo nevolal, takže to nebyla přátelská oficiální návštěva.
Rasche se nahnul a podíval se oknem na řadu pokojů; ti dva muži tam stále stáli. Jeden hlídal a druhý se opíral o zeď.
Jejich tmavé obleky vypadaly v této pastelové pasti na turisty zcela nepatřičně a to o to víc, že ani zde na severu nebyla právě zima - žádný rozumný člověk by si dnes kabát neoblékl.