Něco zabušilo na okénko, a když se otočil, spatní tvář svého mladšího syna nalepenou na okno. „Pojďte ven!“ zakřičel. Rasche se usmál a otevřel dveře.
O hodinu později se již Shari a chlapci koupali v hotelovém bazénu, ale Raschemu se ve vodě příliš nelíbilo. I přes to, co řekl své ženě, se nedokázal zcela uvolnit; musel stále myslet na práci.
Vstal, osušil se a zamířil do pokoje.
V New Yorku řádil nějaký nadlidský zabiják a on se tu válel s rodinou na dovolené. To mu prostě nepřipadalo správné.
A Shariiny otázky mu stále zněly v uších. Měl potíže? Jak velké?
Byl Schaefer v pořádku?
Schaefer byl někde ve Střední Americe a Rasche od něj od chvíle, kdy odjel, nedostal žádnou zprávu.
Rasche, samozřejmě, nechal na oddělení adresu, kam jede, a když se ubytovali, zavolal zpátky a nechal u služby číslo pokoje a název a telefonní číslo hotelu; kdyby se něco stalo, zavolali by mu...
Zavolali by?
No, ne, nezavolali by. Nebyl to jeho případ. Nebyl to ani Schaeferův případ. A kdyby volal Schaefer a ptal by se po něm, muž v ústředně by mu pravděpodobně řekl: „Nejsem žádnej váš zatracenej záznamník,“ a zavěsil by.
Rasche se při oblékání zamračil. Možná, napadlo ho, bych se pro případ, že by Schaefer zavolal, měl vrátit do města. Shari s chlapci by tu mohla zůstat, tady byli v bezpečí. Případně by mohli jet k její matce do Elmiry.
Samozřejmě, měli jen jedno auto a Shari nerada řídila - žila v městě již dlouho. Když musela, řídila docela dobře, ale neměla to ráda. Když si zapínal pásek, zavrtěl hlavou. Byla to hloupost; začínal být paranoidní a bál se duchů. Federálové toho zabijáka dostanou, ať je to kdokoliv nebo cokoliv. Bylo zřejmé, že ví, co se děje; Philips jim řekl, aby počkali pár týdnů a vše se urovná, a Rasche musel uznat, že má pravděpodobně pravdu. Schaefer lovil divoké husy; chvíli se bude potloukat v džungli a pak se vrátí domů.