Zvedl ruku. „Jsem v pořádku, jen jsem obzvlášť opatrný, ano? Ale je tu ještě něco. Jestli při návratu na pokoj uvidíš někde v okolí chlapíka v obleku -nechoď tam. Jdi do recepce a zavolej místní policii. Řekni jim, že tě ten muž obtěžoval a že si myslíš, že by mohl být nebezpečný. Nevracej se do pokoje, dokud ti poldové nedorazí. Rozumíš?“
„Samozřejmě ... ale jsi si jistý, že...?“
„Jsem. Miluji tě. Budeš opatrná, viď?“
Vstal a rozhlédl se.
Žádná známka po najaté dodávce; žádná známka po mužích v oblecích. Bazén byl naštěstí na opačné straně recepce a z pokoje 112 sem nebylo vidět.
Vyšel kousek k silnici, nenápadně se podíval směrem k pokoji a opět se vrátil.
Ti dva muži tam stále čekali.
Musí je odlákat, aby se Shari a děti mohly dostat pryč.
Za pět minut vjela na parkoviště bílá dodávka a zastavila u recepce. Rasche jí vyšel naproti.
Řidič byl hubený mladíček. „Pan Rasche?“ zeptal se s nadějí v hlase. -
Rasche přikývl.
Rasche podepsal pár papírů a mladík se usadil v recepci, aby počkal na odvoz zpět do města.
Rasche přijal klíče, nasedl do dodávky a rozjel se směrem k pokoji 112. Schválně zastavil ve větší vzdálenosti. Vystoupil z auta, ale motor nechal běžet.
Vydal se nenucené k pokoji. Muži ho zpozorovali téměř okamžitě; Rasche zaslechl jednoho z nich: „To je on!“