Predátor - betonová džungle

Známé automobily uháněly s blikajícími majáky a zapnutými sirénami po Third Avenue v neporušené falanze - a Rasche bude mít na oddělení velké problémy, to mu bylo jasné. McComb byl s federály na straně příšer v naději, že radostně odletí domů -i kdyby tohle nikoho nezajímalo, tak Rasche ukradl půl tuny ilegálních těžkých zbraní z policejní laboratoře a rozdal je bandě těch nejhorších pochybných týpků ve městě.
To se bude McCombovi moc líbit...
Rasche zaplul do vchodu obchodu.
Po celém bloku dělali Carr a jeho muži to samé jediný Schaefer stál uprostřed chodníku a sledoval blížící se policejní auta.
A samozřejmě, jak Rasche očekával, z prvního vozu vystoupil s megafonem kapitán McComb v neprůstřelné vestě.
„Jsem kapitán McComb z newyorkského policejního oddělení!“ oznámil. „Uzavřeli jsme oblast -jste obklíčeni. Máte deset sekund, abyste odhodili zbraně a vzdali se, pak si pro vás dojdeme!“
Schaefer sestoupil z obrubníku, v jedné ruce měl M-16 a v druhé držel masku.
„Nevíte, co děláte McCombe!“ zakřičel. „Ty věci musí být zastaveny!“
„Co to, sakra-...?“ zeptal se McComb. Popadl z auta brokovnici a namířil ji na Schaefera. „Schaefere? Vy to tady řídíte?“
„Někdo musí!“
„Prohrál jste, Schaefere!“ zakřičel McComb. „Za to, že vás dostanu, mě určitě povýší na zástupce velitele - a já si to hodlám užít!“ Zvedl brokovnici. „Máte poslední šanci, Schaefere - zahoďte-...“
A pak se stalo několik věcí najednou. Rasche to vše sledoval ze vchodu obchodu s kamerami.
Schaefer najednou trhl hlavou na stranu a chytil se za krk.
McComb se zarazil v půli věty a s otevřenými ústy zíral na ulici před sebou.
Ve vzduchu se objevil stín a pokryl celou délku ulice, čímž zakryl růžové ranní světlo.
Schaefer se otočil, aby se podíval za sebe na obrovskou vesmírnou loď těžce usazenou na Third Avenue. Její centrální přistávací část se zařezávala do asfaltu a její oblý povrch se téměř dotýkal domů po stranách ulice. Olejově černá skvrna na bílém trupu blízko ocasu označovala místo, kam ji zasáhla Schaeferova střela.
„No, kdo ví,“ prohlásil Schaefer. „Oddíle!“
Několik vteřin všichni lidé na ulici i schovaní ve vchodech tiše zírali na kosmickou loď. Nepřistála tu; prostě se objevila. Rasche si uvědomil, že musela přistát v neviditelném módu a po přistání vetřelci pravděpodobně kamufláž vypnuli.
Pocítil opět známé mrazení. Pokud se vetřelci dobrovolně vzdávali takové výhody...
Pak se objevil první záblesk - jeden z policejních vozů explodoval modrobílým ohněm a o vteřinu později, když se roztrhla nádrž, se připojil i výbuch žlutého plamene. Policisté se stáhli a rozutekli se všemi směry. Zřetelně to byl pouze zkušební výstřel; ještě než odezněla jeho ozvěna, začala skutečná kanonáda. Po celé ulici vzplanuly modrobílé ohně, které odhazovaly policejní vozy jako dětské hračky a zakusovaly se do fasád okolních domů.
Schaefer se rozběhl, skočil a dopadl do úkrytu ve vchodu obchodu s kamerami těsně vedle Rascheho.
„Ježíši,“ prohlásil vleže na chodníku. „Myslím, že se zlobí.“
„Tohle není legrace, Schaefere!“ zařval Rasche. „Oni zboří polovinu města!“
Schaefer se na něj podíval, převalil se a vzhlédl k lodi a pokračující přehlídce pyrotechnických efektů. Všiml si, že budovy na obou stranách ulice stále stojí; vetřelci stříleli na vozy stojící na ulici a vchody do domů, ale nedělali zdaleka takovou škodu, jaké by byli schopni.
Při útoku na Escheverův tábor Schaefer viděl, co dokáže způsobit skupina pěšáků; viděl, jak jejich loď během několika okamžiků srovnala Carrův dům se zemí. Byl si jistý, že by ta loď na ulici mohla způsobit mnohem větší škody, jen kdyby ti bastardi chtěli.
„Víš ty co,“ řekl zamyšleně, „možná jsem se mýlil - možná se nezlobí. Možná se jen snaží vyčistit oblast, abychom na ně nemohli zaútočit, až opustí loď. Sakra, jestli vyženou dost lidí, možná si budu moct konečně dovolit slušný byt!“
Rasche byl příliš vystrašený, aby reagoval na Schaeferův pokus o vtip.
Venku na ulici se kapitán McComb stále krčil za jedním z neporušených aut a křičel do vysílačky: „Ježišmarjá, potřebujeme pomoc. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ten zkurvysyn Philips..“ Pak střelba najednou ustala; avenue a bočními ulicemi se prohnala ozvěna.
V šokovaném tichu začali ti, co přežili, opatrně vykukovat ze svých úkrytů.
„Co teď?“ zeptal se Rasche.
„Teď si pro nás přijdou,“ odpověděl Schaefer. „Tou střelbou nás chtěli jen zatlačit. Podívej“
Rasche se podíval a spatřil, jak se v boku lodi otevřel otvor. Něco se v něm zamihotalo; pak jiskření spadlo dolů na ulici.
Následovalo druhé mihotání, třetí...
Rasche se stáhl zpět do vchodu.
McComb ta mihotání nezaregistroval; nevěděl, na co se má soustředit. Viděl otevřené dveře, ale nic v nich.
„Co chcete?“ zakřičel. „Chcete, aby někdo vyšel a vyjednával s vámi? Je to tak?“
„Je to tak?“ odpověděl mu jeho vlastní hlas.
A pak najednou stál jeden z vetřelců přímo nad ním a shlížel na něj s tváří schovanou za kovovou maskou.
„Co...co jste?“ zalapal McComb po dechu.
Příšera mu neodpověděla. Černá věc na jejím rameni se otočila, zamířila a vypálila. V hrudníku kapitána McComba se objevil otvor.
„Tamhle je jeden z nich!“ zařval jeden z Carrových mužů. „Tam!“ Zvedl Uzi a začal příšeru stojící nad mrtvým policistou kropit kulkami.
Ta zablikala a zmizela.
Násilník přestal střílet a sklonil zbraň. „Ježíši,“ vypravil ze sebe, „on zmiz-“
Pak mu modrobílý záblesk z náramenního děla roztrhl bok. Carrův člověk se ve vzduchu otočil a v okamžiku, kdy dopadl na zem, byl již mrtvý.
„McComb je mrtvý!“ křikl Rasche.
„A když se nebudeme hýbat, tak jsme na řadě my,“ reagoval Schaefer. Podíval se skrz masku. „Neudržují žádnou formaci, jen pobíhají po ulici a náhodně si vybírají cíle - kdybychom zorganizovali palbu a zatlačili je zpátky...“ Rozhlédl se po spojencích a spatřil hlouček Carrových mužů rozsévajících kulky všemi směry.
„Zaujměte formaci!“ zakřičel Schaefer. „Zatlačte je zpět k lodi!“
Kriminálníci mu nevěnovali pozornost; Schaefer zaklel a rozběhl se k nim, divoce přitom střílel, aby se kryl.
Už byl téměř u nich, když se před ním vztyčila postava jednoho z vetřelců. Přes masku ji viděl v červených a zlatých barvách.
„A do prdele...“'
Vetřelec ho udeřil a poslal ho v kotrmelcích k zemi; když dopadl, postavil se nad něj a vytrhl mu masku.
To konečně přitáhlo pozornost nedaleko stojících mužů a kanonáda ručních zbraní vetřelce zahnala, než stačil Schaefera dorazit.
„Zatraceně!“ zaklel Schaefer, když se plazil do úkrytu. „Maska je pryč - teď jsme slepí a oni to ví!“
Modrobílá ohnivá koule zasáhla dva z Carrových mužů a v tom momentu Rasche vyrazil a pomohl Schaeferovi ze země. Spolu se rozběhli k úkrytu.
Zatoulaný výstřel se zakousl Raschemu do ramena, ten padl dozadu a rozbil to, co zbývalo z výlohy nějakého obchodu. Schaefer vykřikl jeho jméno a divoce se rozhlížel po nějakém bezpečném místu, kam by mohl svého partnera odnést.
Nikde nic jako bezpečí neviděl, ale zato spatřil přijíždět posily.
Alespoň doufal, že to jsou posily.
Ulicí běžel oddíl mužů v olivově hnědých uniformách. Vojáci pálili ze svých M-16.
Schaefer si všiml, že jedním z nich je generál Philips.
„Schaefere!“ zakřičel starý muž. „K čertu s tebou, ty čubčí synu, muselo to být po tvém! Hovno narazilo na větrák!“
„Co teď, generále?“ zakřičel na něj Schaefer. „Chcete pro ně postřílet mé hochy? Pořád chcete vyjednávat?“
„Hovno,“ reagoval Philips. „Ve Washingtonu by to možná tak chtěli, ale já nikdy nebyl velký diplomat. Možná jsem to nedával najevo, ale vím, na čí jsem straně. Rozhodně ne na straně nějakých ztracených příšer - letí sem vrtulníky.“
„Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se Schaefer. „Víte, kolik mají lodí a kde jsou?“
„Ne,“ odpověděl Philips. „Nedokážeme je tak přesně sledovat - vedle nich vypadá naše krycí technologie jako jasně červené billboardy s namalovanými terči. Ale, k čertu s tím, tohle je naše planeta!“
V tom okamžiku se zhroutila zeď ve druhém patře budovy přesně nad nimi; nikdo z nich neviděl, jestli to má na svědomí střelba vetřelců nebo to byl zatoulaný výstřel z nějaké těžší zbraně obránců. Oba se rychle sklonili a kryli si rukama hlavy před padající omítkou. Pak se Philips narovnal a rozhlédl se.
„Nevidím z nich ani ň,“ prohlásil. „Ti zatracení cizinci mi opravdu začínají lézt na nervy - proč se ti žlutí bastardi neukáží?“
„Proč by měli?“ zeptal se Schaefer, zatímco si prohlížel ulici. „Je to ... okamžik.“ Něco spatřil a to se spojilo s jednou ze vzpomínek. „Dávejte pozor na Rascheho“ řekl.
Než stačil Philips zareagovat, vyběhl na ulici a začal se hrabat ve vraku jednoho z policejních vozů. Po chvíli našel, co hledal - hasák. Potěžkal ho a rozběhl se k nejbližšímu hydrantu.
Odšrouboval vršek a pak spustil hydrant naplno.
Z hydrantu vystříkla voda, odrazila se od boku hořícího auta a pokropila okolní ulici; nedaleko hydrantu zapraskaly modré jiskry a objevily se dva obrysy vetřelců.
O blok dál spatřil Carr, co Schaefer udělal. Neměl sice klíč, ale měl něco jiného - odstřelil vršek nejbližšího hydrantu a ulici pokropila další sprška vody.
To boj trochu vyrovnalo - kriminálníci a vojáci teď viděli své cíle. Velké, neuvěřitelně rychlé, obrněné, ale přece cíle.
Rasche, který ležel ve výloze s Philipsem stojícím mu u nohou, zaslechl nad sebou rytmické údery; nejdřív se domníval, že je to další útok, ale pak si uvědomil, že to je krev pulsující mu v hlavě.
Když se nad vrcholky střech objevil první vrtulník, Philips začal křičet: „Opusťte ulici! Zatraceně, opusťte ulici!“
Rasche se namáhavě posadil, aby mohl sledovat, co se děje. Všechno mu připadalo tmavší, než by mělo být - vypadalo to, že se úsvit vrátil zpět do noci.
Rasche doufal, že má oči v pořádku. Zamrkal a spatřil hromady pokrouceného kovu, hořící trosky a krvavá těla. Lidští bojovníci se schovávali a uhýbali, zatímco vetřelci stáli hrdě na ulici a pohybovali se trhanými pohyby, vždy když ucítili hrozbu nebo nebezpečí.
Jeden se přibližoval k Schaeferovi, znemožňoval velkému muži všechny pokusy o únik a hnal ho k budově na druhé straně ulice.
„Schaefere!“ zakřičel Rasche, ale jeho výkřik se ztratil v novém, hlasitějším burácení nad hlavou.
Podíval se vzhůru nad vesmírnou loď, nad vrcholky střech a nad půl tuctu bojových helikoptér ve V-formaci a spatřil černá oblaka.
Zablesklo se, opět zaburácel hrom, na ulici dopadly první těžké dešťové kapky. Z bočních ulic začal proudit chladný vítr. Muchlal oblečení, hnal před sebou odpadky a formoval plameny z hořících automobilů do spirál.
Vlna horka konečně povolila.
Predátorské monstrum pronásledující Schaefera se zastavilo a stejně jako Rasche pohlédlo k obloze.
Všichni vetřelci se zastavili.
Rasche je sledoval, jak zvažují počasí, helikoptéry, město. Přemýšlel, jestli spolu nějak komunikují -nemluvili, ale možná ovládali telepatii, nebo rozeznávali své pachy a tepelné vzory.
„Je to tak?“ zařval jeden z nich McCombovým hlasem.
Ten, který zahnal Schaefera do rohu, se k němu na chvíli otočil. Jeho pravá ruka se dvěma zubatými čepelemi vystřelila kupředu a na Schaeferově hrudi se objevily dvě rudé čáry - nechtěl ho zabít, chtěl ho jen označit, aby Schaefer věděl, že byl poražen.
Druhý vetřelcův pařát také vyrazil kupředu, ale v daleko jemnějším a komplexnějším pohybu a vytrhl Schaeferovi sledovací zařízení z krku.
Schaefer vykřikl a chytil se za krvácející ránu -ale krev nestříkala, jen prosakovala; karotida byla neporušená.
Klečel tam s rukou na krku a sledoval, jak mimozemští lovci pochodují ke své lodi. Jeden po druhém lehce vyskakovali k otvoru do výšky, do které by se žádný člověk bez pomoci nedostal.
Při boji byli zabiti tři vetřelci; jejich druzi je cestou do lodi sbírali. Lidé sledovali, jak monstra odchází a berou si své mrtvé s sebou.
Když byl poslední z vetřelců v lodi a poklop se zavřel, začali se na ulici pomalu trousit první lidé; opatrně se sunuli do volného prostoru.
Mimozemské motory zařvaly a loď se pohnula. Vyjela jižním směrem po Third Avenue, pak se začala zvedat a rychle nabírala rychlost a výšku; v asfaltu zůstala yard široká a dvacet stop dlouhá rýha.
Loď zmizela z dohledu dřív, než opustila prostor nad ulicí, stejně tak najednou ustal i rachot motorů -kamufláž byla opět v provozu.
„Možná ... možná jsme je vystrašili,“ řekl Philips. „Jsou příliš chytří, aby začínali boj, který nemohou dokončit.“
„Nemohou dokončit?“ Schaefer na něj nevěřícně zíral. „Hovno, kdyby se jim zachtělo, mohli by srovnat celé město se zemí a ani by se přitom nezpotili,“ „Tak proč to neudělali!“ zeptal se Carr.
„Protože kvůli tomu sem nepřiletěli,“ řekl Schaefer s pohledem upřeným vzhůru, kde bylo možno loď rozeznat jako díru ve stále sílícím dešti. „Nebyli tu, aby ničili města, chtěli se jen bavit. Ale vymklo se jim to z ruky - už to nebyla zábava. Najednou tu bylo mokro a zima - přestali se bavit“ Odvrátil se. „To chtěli, generále - žádné invaze, žádná příměří, jen pár starých kamarádů na lovu v lese. Když je to přestalo bavit, sbalili to a odletěli domů. Běžte se podívat na ten svůj radar, generále - vsadím se, že odlétá celá flotila.“ Schaefer se ušklíbl. „A Carre, radím ti, abys zmizel. Dnes po obědě si pro tebe dojdu, ale právě teď pro mě neexistuješ.“

Predátor - betonová džungle

„Myslím, že ti arogantní bastardi přestávají být obezřetní,“ řekl Schaefer. „Jistě, dostali jsme dva z nich, ale oni našich lidí zmasakrovali mnohem více. Většinu času před nimi jen utíkáme a nebojujeme. Myslím, že pokud získáme jejich pozornost, přijdou za námi dolů - bude to pro ně zábava. Mohli by nás zastřelit z lodi, ale to by bylo jako jít na jelena s bazukou - šlo by to, ale nebyla by to žádná legrace.“
„Jasně, jasně - ale jak chceš získat jejich pozornost?“ zeptal se Carr.
Schaefer ukázal na sovětskou protitankovou zbraň, kterou použil Rasche v Schaeferově domě.
„Tímhle,“ prohlásil. „Nevím, jestli to prorazí obranu jejich lodi, ale vsadím se deset ku jedné, že si toho všimnou.“
Netrvalo dlouho a jeden z vojáků se uvolnil z pout a rozvázal ostatní. Schaefer a Rasche neuvázali pouta nijak pevně, ale Philips si v helikoptéře nepřestával třít zápěstí.
Dostal vysílačkou zprávu o tom, jak si detektiv Rasche probil cestu ze zajetí a jak odjel s arsenálem těžkých zbraní. Člověk nemusel být génius, aby si uvědomil, co to znamená.
Schaefer a Rasche chtěli s vetřelci bojovat, i kdyby to znamenalo zatracenou válku.
Philips nemohl přijít na to, jak to mohli Schaefer a Rasche vše naplánovat, jak spolu dokázali komunikovat, když byli oba pod dohledem. Nějak se jim to prostě muselo povést. Stále si pamatoval detektiva Schaefera stojícího na střeše, jak říká: „Ježíši, Rasche, kde jsi, sakra, byl?“
Schaefer Rascheho očekával, věděl, co se děje a on, Philips, velké zvíře ve výzvědných službách, byl zcela mimo.
A pak tu byla ta maska - agenti, kteří Rascheho zajali a drželi, zatímco byl Philips v Latinské Americe, mu řekli, že Rasche má jednu z vetřeleckých masek.
A oni s ní nic neudělali.
Měli v rukou kus mimozemské technologie a oni nic neudělali.
Když Rasche utekl, když postarší newyorkský policista překvapil dva dokonale vycvičené federální agenty a vymlátil z nich duši, vzal ji s sebou - byla zase pryč.
Philips ani nevěděl, proč ji Rasche chtěl nebo kde ji sebral, nevěděl nic.
A ti zatracení agenti na tom byli stejně - nikdy je ani nenapadlo se Rascheho na tu zatracenou masku zeptat.
Kriste pane, pomyslel si Philips, co je to za bandu packalů.
Celá věc se vyvíjela špatně - ne, už začala špatně; teď se to ještě zhoršilo. Vlastně to bylo úplně ztracené. Neměli nic, co by mohli vetřelcům nabídnout - a ve skutečnosti to neměli ani dřív. Vetřelci si brali, co chtěli. Vzali si zpět svého mrtvého druha, a až budou chtít Schaefera, také si ho vezmou.
Ani se neobjevili na setkání. Philipsovi muži vysílali všechny možné druhy signálů, které je napadly, aby na sebe upozornili - ale podle informací dostupných Philipsovi to bylo k ničemu.
Museli vědět, co se děje. Kdyby chtěli, mohli na heliport někoho poslat.
Takže nechtěli. Nechtěli Schaefera jako dárek. Pokud ho vůbec chtěli, tak ho chtěli dostat za vlastních podmínek.
Možná o něj vůbec neměli zájem. Možná byl ten, kterého zabil, ten samý, co ho označil, a ostatní to nezajímalo...
Příliš mnoho „možná“!
Philips si konečné musel přiznat pravdu, on ani jeho experti nevěděli o myšlení vetřelců vůbec nic.
Zdálo se, že Schaeferovi chlapci s nimi mají něco společného.
A Schaefer chtěl bojovat. Domníval se, že pouhé čekání na jejich odchod je chybou. Myslel si, že chovat se k nim jako ke skupině malých bohů, je špatné.
Možná měl pravdu.
Prezident řekl, že si nemohou dovolit bojovat -ale co ten o tom věděl? Také řekl, že věří Philipsovu úsudku, a právě teď si Philips myslel, že Schaefer měl pravdu - nemohli si dovolit nebojovat.
Schaefer a Rasche byli někde tam venku v ulicích s náklaďákem těžkých zbraní a chystali se k boji. Boj bude a už se to nedá zastavit.
A Philips byl toho názoru, že pokud tomu nedokáže zabránit, pak je jeho povinností postavit se na správnou stranu.
Nebyl přesvědčen, že to dokáže; jako lze bojovat s neviditelnými vesmírnými loděmi a s monstry s energetickými děly na ramenou? Ale musí to zkusit.
Schaefer a Rasche to zkoušeli - byli tam venku a zkoušeli bojovat. A Schaefer, který vetřelcům rozuměl lépe než kdokoliv jiný, snad kromě Dutche, si nemyslel, že je to sebevražda. Nedomníval se, že přijdou o New York.
Nebo možná očekával, že zemře a že ztratí New York - ale bylo mu to jedno. Schaefer byl bláznivý bastard. Dutch byl vzpurný, ale Schaefer byl prostě šílenec.
Možná právě proto mohl porozumět vetřelcům; možná byli šílení stejným způsobem jako on. Možná byl Schaefer podobnější jim než obyčejným lidem.
Možná si ho označkovali právě proto.
Philips potřásl hlavou.
Na tom, proč si Schaefera označkovali, teď nezáleželo. Bylo jedno, proč přišli do New Yorku a nezůstali v tropech. Záleželo pouze na blížícím se posledním měření sil a Philipsovým úkolem bylo získat co největší bojovou sílu.
Nemohl zajistit celou armádu, na to nebyl čas, ale mohl toho získat dost na to, aby si ti bastardi uvědomili, že s někým bojují.
„Zapněte tu zatracenou vysílačku,“ řekl pilotovi. „Dejte mi Washington.“
Obloha na východě pomalu bledla a než si Rasche zdvihl masku před oči, všiml si, jak se několik bloků vzdálený vršek Chryslerovy budovy začíná blyštět v ranním slunci. Polovina Carrových mužů dřímala u zdi nedaleko vjezdu do garáže obklopena zbraněmi.
Schaefer klečel na chodníku vedle sovětské protitankové pušky, zatímco Rasche sledoval nebe nad Third Avenue.
„Dělej, Schaefere,“ zavrčel Carr. „Zatraceně už vystřel, pro Krista. Nechal si přeletět už půl tuctu těch bastardů - kdyby to byl baseball, byl bys už dávno vyoutovanej!“ „Kdyby to byl baseball, měl bych dávno homerun,“ odpověděl Schaefer klidně. „Chci něco, co trefím -jestli minu, tak ta raketa udělá někomu pěknou díru ve zdi.“
„A koho to zajímá?“
„Mě.“
„Pojišťovna to zatáhne. Pro Krista, už střílej.“
„Už zase letí,“ zavolal Rasche. „Tentokrát je níž a je pomalejší.“ Podal masku Schaeferovi.
Schaefer vzal masku, dal si ji před oči a usmál se. Zvedl protitankovou pušku.
„Teď ho mám, Carre,“ řekl Schaefer, když zvedl zbraň a zhluboka se nadechl. Rasche mu podržel masku, aby měl obě ruce volné ke střelbě.
„Letí přímo nad středem ulice. Přesně tam jsem je chtěl mít. Přesně...“
Stiskl spoušť a raketa vyletěla z hlavně.
„...tam!“
O zlomek sekundy později se zvuk RPG odrazil od budov po obou stranách ulice a střepiny se snesly na ulici a rachotily na asfaltu a taxících.
Rána vzbudila spící kriminálníky; ruce popadly zbraně a hlavy se zvedly.
Krátký okamžik po záblesku spatřili všichni obrys lodi vznášející se nad ulicí ve spršce modrých jisker a hořících fragmentů rakety; pak znova všem, kromě Schaefera, zmizela.
„Maximálně jim to tak poškrábalo lak,“ řekl Schaefer, „ale nic jiného jsem nečekal. Ale určitě jsme získali jejich pozornost!“ Sejmul masku a zamával na ostatní. „Dělejte, jdeme! Připravte se. Za chvíli se přijdou podívat, kdo to na ně střílel!“ „Pohněte prdelema!“ zařval Carr a podivná sbírka newyorkských výtečníků se zavrtěla, vstala a vyrazila.
Malý oddíl ochránců New Yorku vyběhl na ulici. Na chodníku potkali malý dav lidí - ranní ptáčata, nespavci z minulé noci, kteří si hleděli svého a přitáhl je zvuk exploze. Byli zvědaví, jakou novou zajímavost si pro ně město zase připravilo.
„Vyčistěte ulici!“ křikl Schaefer. „Hned!“ Pokynul Carrovým rekrutům. „Jedna půlka na jedné straně ulice a druhá půjde se mnou - dostaňte civilisty pryč, než sem dorazí vetřelci!“
„Slyšeli sté ho!“ zařval Carr a vystřelil do vzduchu krátkou dávku. „Padejte, kurva, pryč!“
Rasche vyrazil se zbytkem, ale s mnohem menším nadšením. Tenhle druh akce mohl vyhovovat jeho partnerovi, ale Kriste, on byl jen polda a nikdy nepracoval u Zvláštních jednotek. Sledoval, jak Carrovi muži nahání civilisty do dveří a postranních uliček a divil se, co tu vlastně dělá - ozbrojený útok na neviditelné chlapíky z létajících talířů v popisu práce nikdy neměl.
Najednou si uvědomil, že z celého arsenálu nemá nic a zbyla jen jeho stará pistole. Držel ji v ruce, ale nějak pochyboval, že mu k něčemu bude.
Zastavil se u dveří obchodu s kamerami mezi nápisy POUZE DNES a NEJVĚTŠÍ VÝPRODEJ VŠECH DOB! a prohlížel si oblohu - bezvýsledně; ty zatracené lodě byly neviditelné, vždyť to věděl.
Z obchodu za ním vyšel strážný. „Hej, Mácu,“ řekl zaměstnanec bezpečnostní agentury, „co se tu děje? Kdo, sakra, jste?“ „Policie,“ řekl Rasche a vytáhl z kapsy průkaz a ukázal mu odznak. „Utočí na nás příšery z vesmíru.“
„Jasně,“ řekl strážný po chvíli. „Ty velké a zelené, předpokládám?“
Rasche se k němu otočil. „Koukej, kámo, ty ses ptal,“ řekl. „Tohle je skutečné, jasný? Jsi ve zkurvené válečné zóně.“
Strážný na něj jen zíral.
„Zmiz odsud,“ pokračoval Rasche. „Věř mi nebo ne, za chvíli tu bude vzduchem létat olovo a to bys tu asi nechtěl být.“
„Ježíši,“ řekl strážný. „Vy to myslíte vážně? A zrovna, když je velký výprodej?“
Otočil se, vběhl do krámu a zamkl za sebou dveře - skleněné dveře.
V tom případě bude ve velkém bezpečí, až se začne střílet, pomyslel si Rasche.
Ale stále to bylo pravděpodobně lepší než zůstat tady venku. Jako Rasche.
Po tomhle nikdy netoužil. Schaefer měl své vlastní důvody, proč byl u bezpečnosti, a možná se dokonce na takové velké apokalyptické setkání těšil, ale Rasche chtěl jen klidné místo někde, kde mohl být prospěšný. Pohlédl na jednoho z Carrových mužů mávajícího kolem sebe nějakým samopalem a uvědomil si, že to mrazení, které cítí, není způsobené chladným větrem ze západu.
Byl to strach.
Měl ženu a děti. Chtěl se dožít penze, najít si dům někde na severu, usadit se a sledovat, jak děti vyrůstají, poslouchat jejich smích...
Nechtěl zemřít a teď to vypadalo, že k tomu není daleko. Jednoho z těch vesmírných predátorů zabil v Carrově skrýši, ale ten byl sám a podařilo se mu ho překvapit. Byl také trochu lépe vyzbrojen; teď pochyboval, že proti tomu, co vyleze z lodi, na kterou Schaefer právě vystřelil, bude mít podobné štěstí.
K čertu, kdyby chtěli, mohli by ti vetřelci pravděpodobně vyčistit celý střed města, aniž by se jim zahřály hlavně. Pokud nastane skutečný boj, bude to jen proto, že si to mimozemšťané budou přát.
Rasche začal vážně přemýšlet, proč tu ještě je a proč se ještě neotočil a neutíká si zachránit život, když zaslechl sirény.
„A sakra,“ zaklel.
Někdo musel zavolat na policii a říct jim o výbuchu a šílencích se zbraněmi. Možná něco zahlédl hlídkový vůz. Ať už byl důvod jakýkoliv, policisté se blížili.
A Rasche si nějak nedokázal představit, že by se nějak chtěli připojit k jejich válce proti mimozemšťanům.

Predátor-betonová džungle

Rasche se posadil na úzký obrubník u jedné strany tunelu. Díval se směrem, kterým odjela dodávka, ale nic nespatřil - tunel zatáčel. Povzdechl si. Podíval se na hodinky a zjistil, že je půl jedné ráno -Carrovy telefonáty zabraly něco přes hodinu.
Seděl tu uprostřed noci v podzemní garáži a doufal, že spojí své síly se šíleným vůdcem gangu v beznadějném boji proti příšerám z vesmíru.
Jak k tomu, sakra, mohlo dojít?
Ty věci z vesmírných lodí mu připomínaly mimozemšťany z paranoidních sci-fi filmů z padesátých let, zabíjely jen kvůli samotnému zabíjení...
Ne, opravil se; ta monstra ve filmech měla své důvody. Chtěla ovládnout svět nebo zabíjela kvůli potravě - nezabíjela jen pro zábavu.
Příšery z lodí ano.
V novějších filmech byli mimozemšťané většinou dobří a přicházeli zachránit lidstvo před sebou samým nebo přilétali jen na přátelskou návštěvu.
To případ jejich mimozemšťanů také nebyl.
Nějak mu to nepřipadalo správné.
„Je to legrační,“ prohlásil. Schaefer stál stále na vozovce a díval se směrem, kterým zmizel Carr; neodpověděl.
„Je to legrační,“ opakoval Rasche. „Ti vetřelci jsou v technologii daleko před námi - vedle jejich lodí vypadá raketoplán jako angličák. mají laserová děla, neviditelnost a bůhví, co ještě - a přesto stále loví a zabíjí věci, nosí trofeje a milují krev a bolest. Ptám se proč. Chci říct, neměli by být před námi i sociálně? Neměli už ze všech těch věcí vyrůst?“
Schaefer mu věnoval pohled a pokračoval v zírání do tunelu.
„Myslíš, že to je něco, z čeho můžeš vyrůst, Rasche?“ zeptal se po chvíli.
„A není?“
„Možná.“ Schaefer se na okamžik odmlčel a pak pokračoval: „Možná jsou stejní jako my. Technika nás vzdaluje od našich já, umožňuje nám předstírat, že nemusíme kvůli jídlu zabíjet, nechává nás zapomenout, že jsme jen tlupa vraždících opic. Vzdaluje nás od toho zvířete uvnitř. Lidé mluví o návratu k přírodě a myslí tím procházku v lese nebo v zatracené zahradě plné ptáčků, králíčků a kytiček a přitom zapomínají, že matka příroda je děvka, že drápy, zuby a krev jsou přirozené a zahrady nejsou. Příroda je džungle a ne zahrada.“
„No...,“ začal Rasche.
Schaefer ho přerušil. „Oni možná nezapomněli, co to je příroda. Možná, že lov je jejich variantou návratu k přírodě, jejich způsobem udržování zvířete naživu, způsobem udržování ostří, které jim umožňuje vyvíjet kosmické lodě a laserová děla. Možná to ostří potřebují - možná se obávají, že kdyby změkli, přirozený výběr by je zahubil. Možná je celá galaxie zasranou válečnou zónou. Velké krvavé všichni proti všem, zákon džungle v kosmickém měřítku a ti bastardi potřebují zůstat ve formě, aby přežili.“ Pokrčil rameny.
„Nebo,“ dodal po vteřinové pauze, „jsou to prostě přirozeně sadističtí bastardi.“
Rasche na svého partnera ohromeně zíral. To byla ta nejdelší řeč, kterou od svého partnera v životě slyšel.
„Opravdu si myslíš, že je můžeme porazit?“ zeptal se.
Schaefer neodpověděl.
Pak jen seděli, čekali a přemýšleli. Rasche se Schaefera již na nic nezeptal ani mu nenabídl žádnou svoji myšlenku.
Myslel na Shari a na děti a doufal, že jsou v bezpečí. V Elmiře nebo doma, kdekoliv. Doufal, že o něj nemají příliš velký strach.
Přemýšlel o těch složkách od Brownlowa, o řetězci podivných vražd, které mohly být spáchány vetřelci - nebo jen obzvlášť šíleným masovým vrahem.
Carr se domníval, že to byli vetřelci.
Rasche doufal, že to byli vetřelci.
Znepokojovalo ho, že si nemohl být jistý, že to byli oni. Jaký to byl živočišný druh, ve kterém si jeho členové nemohli být jistí, že by někdo z nich něco podobného neudělal?
A k jakému druhu patřili vetřelci, když zřetelně dělali něco takového jiné inteligentní rase a ještě navíc v tom nespatřovali nic špatného? Ty lodi nepatřily jen páru utíkajících zločinců nebo šílených mutantu; byla to organizovaná společnost, velká společnost, a to znamenalo, že ať dělají cokoliv, u nich doma to není nic neobvyklého.
Nebo možná bylo; možná je budou po příletu domů čekat zástupy protestantů s nápisy ZACHRAŇTE LIDI a rozhořčení demonstranti budou na lovce stříkat krev nebo barvu stejně, jako útočili demonstranti na ženy v kožešinách...
Lidé kožešinu neměli, ale ty věci je někdy stahovaly z kůže - co s nimi pak dělaly? Šily si z nich oblečení? Skončí Lambův obličej na nějaké cizí planetě poskvrněný mimozemskou barvou?
Rasche byl unavený a hladový a z těchto myšlenek se mu dělalo špatně od žaludku - nebyl v té nejlepší formě na zachraňování světa před Marťany.
Nebo jen ke zpacifikování Carra a jeho kámošů, kdyby se rozhodli, že jim nakonec nepomohou.
A navíc ho ze sezení na tvrdém betonu bolel zadek; netrpělivě se zavrtěl a přejel botou po betonu.
Schaefer zvedl ruku, aby byl zticha.
Rasche poslouchal.
Po rampě se blížily kroky.
Rasche se otočil a spatřil Carra s útočnou puškou přes rameno a automatickou pistolí za pasem. Vedle něj a za ním šel minimálně tucet mladých mužů. Všichni byli po zuby ozbrojeni obsahem Rascheho dodávky, zbraněmi, které mu dal Salvatti, vším, co Somálci prodali Jamajčanům. Vše bylo nabité a připravené k akci.
Přes tetované hrudníky se táhly pásy s municí, automatické zbraně byly zasunuté pod svalnatými pažemi a zpocené ruce svíraly brokovnice. „Hej, Schaefere!“ křikl Carr. „Hlasovali jsme a bylo to jednomyslně. Lidstvo jedna, marťanský sračky nula!“
„Dobrá,“ řekl Schaefer. „Teď chvíli poslouchejte. Řeknu vám, proti čemu stojíme.“
Pár Carrových kamarádů se na sebe podívalo. „Óóó, povídejte, pane policajt',“ ozval se výsměšný hlas.
„Ti bastardi jsou neviditelní. Jsou vidět jen prostřednictvím této masky.“ Zvedl kovovou masku. „Nosí je všichni - předpokládám, že bez masky jsou stejně neviditelní i pro sebe“
„Máte je pro nás všechny?“ zavolalo černé děcko s oholenou hlavou a AK-47.
„Ne. Máme jen jednu. Ale můžete si ji vzít, až někoho z nich dostaneme.“
„Jak je máme dostat, když je neuvidíme?“
„Když budou poblíž, uvidíte ve vzduchu podivné mihotání,“ vysvětlil Schaefer. „Miřte na to, je to vše, co máte. A neotálejte - ty věci jsou větší, silnější a rychlejší než vy. Nezajímá mě, jak si myslíte, že jste silní, rychlí a velcí - oni jsou lepší.“
„Rychlejší, silnější a neviditelný?“ zamumlal někdo. „Do prdele.“
„Proto máte zbraně,“ řekl Carr.
„Když jsou neviditelný, jak můžete vědět, že nás právě teď nesledujou?“
„To nevíme, nejistě,“ řekl Schaefer. „Kromě toho, kdyby tu byli, už by nás pravděpodobně začali zabíjet,“
„Sakra“ řekl další muž a potěžkal kulomet na trojnožce. „Nepřišel jsem, abysem poslouchal nějaký historky o neviditelnejch strašidlech. Proč nevodkrouhneme tohle prase a nejdeme ven vyzkoušet naše nový hračky?“ Otočil se po ostatních a hledal, kdo ho podpoří.
Schaefer muže okamžik pozoroval a pak bez varování udeřil -jediný úder pěstí.
Muž se skácel k zemi, kde lapal na asfaltu po vzduchu.
„Nějaké další otázky?“ zeptal se Schaefer, když zvedl masku ze země.
„Jo,“ ozval se Rasche. „Jak je chceš najít? Jak je nalákáme na místo, kde s nimi budeme bojovat? Tanečnice a striptérky? Velký nápis ,Dnes pro zabijácké vetřelce za polovinu ceny?“
„Mám nápad,“ řekl Schaefer. „Vlastně několik nápadů. Zaprvé, říkal jsi, že jsi je viděl kroužit nad městem, je to tak?“
„Správně,“ řekl Rasche, který si nebyl jistý, kam tím Schaefer míří.
„Takže se neschovávají. Nevědí, že je přes tu věc vidíme - nemají důvod se schovávat. Pravděpodobně jsou stále tam nahoře - stačí, když se budeme dívat. Za druhé, stále mám tu štěnici.“ Dotknul se zařízení na krku. „Předpokládám, že každých pár minut přeletí nad tímto místem a dávají na mě pozor.“
„Takže krouží ve vzduchu,“ řekl Carr. „Tos nám ale měl přivézt zatracenou F-16, Schaefere -jakje, sakra, dostáném dolů? Nebo si jen chtěl, aby smě ti pomohli pozorovat, jak krásně lítají?“

Predátor-betonová džungle

„Jo,“ poznamenal Schaefer, „ale pravděpodobně zavolá všem násilníkům, dealerům drog a členům gangů na Lower East Šidě a ty budeš mít příští měsíc ve schránce výpis jejich telefonních čísel - to tě nenapadlo?“ Schaefer se pousmál. „Carr je stejně stupidní, jak vypadá.“
Rasche sklapl, protože musel uznat, že ho to nenapadlo.
Posadili se k pultu a objednali si sendviče a kávu. Při jídle se navzájem seznámili s tím, co se stalo od Schaeferova odletu z města. Rasche byl potěšen zprávou o Escheverově smrti; Schaefer byl méně potěšen, ale o to víc ho to zajímalo, co Rasche viděl skrz masku - sám jednu loď před hodinou viděl. Ale ještě neměl čas o tom přemýšlet.
Právě končili, když se objevil Carr a oznámil: „Jdeme.“
„Kam?“ zeptal se Rasche.
„Budeš jen řídit,“ řekl Carr, „já ti řeknu kudy.“
Nastoupili do dodávky a Rasche se řídil Carrovými rozkazy. Po pár minutách dorazili ke vjezdu do nižších úrovní podzemního parkoviště několik bloků od Third.
Raschemu připadalo příznačné, že s Carrovými přáteli se setkají právě v podzemí.
„Tady zastav,“ zarazil ho Carr, když Rasche najel na rampu.
Rasche zastavil. „Co,“ podivil se, „potřebujeme heslo nebo co?“
„Ne/' řekl Carr. „Vy dva tady počkáte. Já pojedu dolů sám; pak uvidíme. My lidi očekávali akci, to jo, ale proti poldům a ne proti malejm zelenejm mužíčkům. Některý z nich se nedaj jen tak lehko přesvědčit; musíte mi dát trochu času.“
„To si snad děláš legraci!“ protestoval Rasche. „Vezeme dostatek zbraní na malou válku - myslíš, že tě necháme, abys to rozdal svým kámošům jako dárečky!“
Carr se zašklebil a Rasche se modlil, aby měl sílu - nebo nervy - mu ty zuby vyrazit.
„Nech ho jít,“ řekl Schaefer. Sebral masku, zabavenou M-16 a otevřel dveře. „Ať si to udělá po svém, jestli budou nějaké problémy, tak zabijeme nejdřív jeho“ Vystoupil z auta.
„Ty jo, ultimátum,“ zasmál se Carr. „Mé malé srdíčko se třese strachy. Až to všechno skončí, Schaefere, tak se musíme sejít a rozhodnout, kdo je opravdu šéf.“
Schaefer se na něj na oplátku také zašklebil a Rasche neochotně vystoupil z auta.
Carr usedl za volant a sjel s dodávkou po rampě; Rasche a Schaefer sledovali, jak odjíždí.
„To by se mi líbilo,“ řekl Schaefer tiše. „Moc by se mi to líbilo.“

Predátor-betonová džungle

31
Rasche jel na sever v nepříliš hustém provozu. Nebyl si jistý, kam míří, ale tím směrem měli více možností. Za sebou slyšeli mimozemskou loď nalétávat potřetí na Carrovu budovu, ale byl to již pouze kontrolní přelet - budova byla zcela srovnaná se zemí.
Na Houston Street zatočil na FDR Drive, aby si zkrátil cestu. Vítr přicházející otevřenými okny na chvíli ochladil ubíjející horko.
Vzduch byl těžký vlhkostí; Raschemu připadalo, že by se mohl vody ve vzduchu téměř dotknout. Západním směrem byla nad obzorem mezi mrakodrapy vidět temná mračna a vzdálené záblesky. Predátoři Betonová džungle 257
Vlhký vzduch mu připadal chladnější a oblaka naznačovala blížící se bouři - napadlo ho, že se vlna horka možná chýlí ke konci.
Blesky mu připomněly vzdálenou artilerii a upozornily ho na kosmické lodě - při řízení nemohl použít masku, ale mohly tam být. Mohly pátrat po věci na Schaeferově krku a dodávka jedoucí na vyvýšené vozovce byla snadným cílem.
A kam vlastně, sakra, jede, že si potřebuje zkrátit cestu?
Sjel z Twenty-third Street, zabočil na západ a pak znovu na sever po Third Avenue.
Policejní vysílačka, kterou Rasche namontoval do dodávky, ožila - Carrova budova byla ve chvíli, kdy k ní dorazila policie jen dýmající haldou cihel.
Ozval se McComb a řekl, že budova byla stará a zhroutila se, ale McComb nebyl na místě - důstojníci na místě říkali, že to vypadá, jako by se někdo v troskách hrabal a něco hledal.
Drželi se raději dál - zřícenina nebo ne, nevypadalo to bezpečně.
Rasche si řekl, že je to dobry nápad. Stále tam mohli být neviditelní mimozemšťané vyprošťující tělo mrtvého druha. Kdo by se jim postavil do cesty, z toho by byl hamburger.
Na Schaeferův pokyn Rasche sjel z avenue a našel místo na parkování.
„Carre,“ řekl Schaefer, „kolik mužů dokážeš sehnat? Ztratil jsi Edgieho, Hatchecka.
„Ztratil jsem jich daleko víc,“ přerušil ho Carr. „Ty bastardi už tejdny zabíjí my lidi jednoho po druhým. Většina mejch chlapců, který ještě nejsou mrtvý, se schovává.“ Schaefer ho sledoval.
„Řekl jsi, že nám můžeš pomoct,“ řekl opatrně.
„To je pravda,“ reagoval Carr. „Tušil sem, že přijde něco velkýho. Ať my lidi zabíjel kdokoliv, určitě by nezůstal jen u toho, aby je odkrouhával po jednom nebo po dvou.“
Rasche se na něj podíval, ale mlčel.
„Ať to byl kdokoliv, musel jednou vyjít na světlo a na to sem chtěl bejt připravenej,“
„A?“
„A sehnal sem nějaký svaly - ne moje lidi, lidi na volný noze, co se nechaj najmout.“ Carr se zašklebil. „Právě ty potřebujem,“
Schaefer přikývl. „Tak, za jak dlouho nám je se-ženeš? Za týden?“
Carr se zasmál.
„Ty mě neposloucháš, Schaefere - říkal sem, že chci bejt připravenej. Pár hodin by mělo stačit.“
Schaefer ho chvíli tiše pozoroval. „Nekecej,“ řekl konečně.
„Nekecám,“ řekl Carr. „Musím vyřídit pár telefonů, ale měli bysme to sfouknout dneska v noci.“
„Tak jdi na to,“ řekl Schaefer a ukázal na telefonní automat, „jdi si zavolat.“
Samozřejmě byl rozbitý, ale o dva bloky dál našli jiný, který fungoval.
, Jo,“ ozval se Carr se sluchátkem v ruce, „dejte mi ňáký drobný - zapomněl sem si peněženku doma,“ zašklebil se.
„Rasche?“ zeptal se Schaefer. Právě se vrátil z krátké dovolené ve Střední Americe a ještě neměl čas zabývat se drobnostmi, jako jsou peníze. „Kolik hovorů potřebuješ vyřídit?“ zeptal se Rasche a sahal do kapsy pro čtvrťáky.
„Dej mu svou kartu, Rasche,“ řekl Schaefer netrpělivě.
Rasche se zamračil, ale pak vyndal svou MCI kartu a dal ji Carrovi.
Carr, který se nepřestával šklebit, si ji vzal a začal mačkat čísla. „Proč vy kluci nejdete na chvíli někam jinam?“ řekl. „Budu říkat věci, který byste možná nechtěli slyšet.“
„Ty...,“ začal Rasche.
„Pojď, Rasche,“ zarazil ho Schaefer. „Měli bychom se najíst.“ Obrátil se k jídelně na druhém konci bloku.
Rasche ho neochotně poslechl.
„Zatraceně, Schaefe,“ řekl, když vešli do dveří, „bůhví, kolik toho provolá a mně to nikdo nezaplatí - víš, jak se McComb staví k neschváleným výdajům. Ten čubčí syn může klidně volat své matce do Hong Kongu.“