Rasche mu nevěnoval pozornost - kromě toho, že změnil plánovanou cestu a rozhodl se jít raději zadním schodištěm, aby se vyhnul možným problémům. Vezme tu věc k šéfovi, ke starostovi, ke komukoliv, kdo ho vyslechne. Bylo jasné, že McComb má rozumu jako ježek přecházející dálnici - New York byl obsazen monstry z vesmíru a on se zajímal o skvrny na koberci.
„Ježíši, Schaefere,“ zamumlal si Rasche pro sebe, když se hnal dolů po betonových schodech, „kde jsi, když tě potřebuji? V zatracené Střední Americe, proboha!“
Jeho jedinou šancí, jak dát v Schaeferově nepřítomnosti věci do pohybu, bylo jít za McCombovými nadřízenými - ale, když se kovové protipožární dveře na dolním konci schodiště s hromovým rachotem otevřely, uvědomil si, že to věděli i Philips a jeho lidé.
A McComb jim zavolal. Sice měl na stole ještě telefon, který mu Schaefer rozbil, ale měl i náhradní.
Tři muži v oblecích a ve slunečních brýlích, kteří vpadli na schodiště, měli výhodu překvapení; Rasche se ani nepokusil tasit zbraň. „Federální agenti,“ oznámil mu ten s 9mm automatem. „To stačí, detektive Rasche.“ V levé ruce držel otevřené pouzdro s průkazem, ale Rasche byl příliš daleko, aby dokázal něco přečíst.
Jeden z nich zvedl vysílačku a ohlásil: „Je to v pořádku - máme ho,“
Třetí muž měl v jedné ruce pistoli a druhou natáhl k Raschemu; první na něj ukázal a přikázal Raschemu: „Podejte mému příteli tu masku, Rasche.“
Rasche se ušklíbl a udělal krok zpět, aby mohl masku hodit.
Okamžitě se na něj namířily tři pistole.
„Klid, klid,“ řekl první federál. „Jen nám ji klidné dejte. Nebudete ji potřebovat.“
Rasche váhavě spustil ruku a podal jim helmu.
„Dobře,“ řekl federál. „Jdeme; půjdete s námi.“
„Kam?“ zeptal se Rasche. „Mohu zavolat své ženě nebo to alespoň říct někomu nahoře?“
Agent zavrtěl hlavou. „Kdepak, Rasche. Žádné telefony, nikdo vás neuvidí odcházet. Auto čeká.“
Rasche se zamračil. „To není standardní postup. To je spíš únos.“
Také si uvědomil, že i kdyby jim McComb zatelefonoval ihned, jak se za ním zavřely dveře, stejně by se sem tihle tři supermani nemohli tak rychle dostat.
Museli tu na něj čekat již déle.
„Říkejte si tomu, jak chcete. Jdeme.“
Jeden z agentů uchopil Rascheho za loket a postrčil ho správným směrem.
Rasche šel, ale když opustili budovu, začal protestovat: „To si snad děláte legraci - nemůžete unést policejního důstojníka přímo z policejní budovy!“ „To si piš, že můžeme,“ zamumlal jeden z nich.
„Vy nejste obyčejní federálové,“ pokračoval Rasche. „To by si netroufli ani ti idioti z FBI. Kdo, sakra, jste?“
„To nepotřebuješ vedet,“ řekl jejich mluvčí, když ho bezohledně strčili na zadní sedadlo neoznačeného černého sedanu.

McComb na první zaklepání neodpověděl, ale Rasche věděl, že je stále v kanceláři, že domů ještě neodešel. Vytrvale bušil do dveří a nakonec mu kapitán otevřel.
„Co, sakra, je?“ vyjel na něj.
„Kapitáne, musím s vámi mluvit,“ řekl Rasche. „Hned. Uvnitř.“
McComb si ho chvíli prohlížel a nakonec řekl: „Dobrá, máte jednu minutu. A to kafe zahoďte - nechci žádné skvrny na novém koberci.“ Rasche hodil šálek do nejbližšího koše - stejně ho ve skutečnosti nechtěl vypít. Vstoupil do McCombovy kanceláře a masku držel v obou rukou před sebou jako nějakou oběť.
„Jestli jste se přišel přimluvit za svého partnera, Rasche, můžete si to ušetřit,“ řekl McComb, když zavřel dveře. „Zpozdil jste se o pár dní. Zahájil jsem disciplinární řízení a podal požadavek na jeho propuštění, jakmile opustil tuto místnost - a kam, k čertu, vlastně zmizel? Chcete se podívat, co udělal s mým telefonem?“ Ukázal k přístroji, ale Rasche se na něj ani nepodíval. „Nedotýkejte se ho, je to důkaz..,“
„Vím, že jsme mívali problémy, kapitáne,“ začal Rasche. „Ale tohle je velké“
McComb se zarazil a sledoval Rascheho.
„Venku ... venku něco je,“ vykoktal Rasche. Nemohl se přimět, aby řekl přímo, že to jsou kosmické koráby - když si sám o sobě myslel, že by mohl bláznit, co by si pak myslel McComb? McComb již měl kvůli tomu, že se Rasche dal dohromady s Schaeferem, podezření, že je šílený.
Zvedl masku. „Tohle Schaefer strhl té věci, kterou potkal na místě prvního masakru, na Beekman Street,“ řekl. „My...“
„Zadržte.“ McComb pozvedl ruku. „Chcete říct, že jste zadržovali důkazy?“
Rasche chvíli na McComba zíral a pak to vzdal. On mluvil o celých světech a McComb tu vytahoval právní detaily.
Uhodil maskou do kapitánova stolu. „Budete mě poslouchat?“ zařval. „Tam venku čekají tucty, možná stovky těch věcí - stačí se jen podívat-“ „Na nic se dívat nebudu“ zavyl McComb, „kromě vašeho zadku v cele předběžného zadržení! Sakra, na to dojedete stejně jako Schaefer! Průnik na zapečetěné místo zločinu, zadržování důkazů, lhaní v podepsaném hlášení.. ,“
„Stačí,“ zařval Rasche a popadl helmu. „Stačí, jdu si popovídat se šéfem!“
Vyrazil z McCombovy kanceláře.
„Hej, Rasche, vy nikam nepůjdete“ křičel za ním McComb.

Lodě. Nejedná, více. Schaefer si myslel že je tu jen jeden zabiják, jeden lovec z vesmíru - ale Rasche jenom ze svého okna viděl čtyři lodě. A ty byly velké a nevypadaly, že jsou určené jen pro jednoho pasažéra.
Ježíši, uvažoval Rasche, jestli jeden z nich dostal celý Dutchův oddíl, jestli jeden z nich zmasakroval celý Lambův gang...
Odložil masku a lodě zmizely. Zvedl ji a přiložil si ji k očím a opět tam byly.
Nakonec ji položil a šel si nalít hrnek bláta, které tu měli místo kávy.
„Chlape, ty vypadáš příšerně,“ ozval se hlas, když se Rasche pokoušel naplnit hrnek, aniž by vybryndal; třásly se mu ruce, takže to byl celkem obtížný úkol.
„Viděl jsem mimy s opálenější kůží, Rasche,“ řekl druhý detektiv., Jsi v pořádku?“
„Zvládnu to. Richie,“ odpověděl Rasche a zvedl šálek - nebyl plný, ale něco v něm bylo.
Richie pokrčil rameny. „Jen jsem se snažil pomoct,“ řekl.
„To nemůžeš,“ odpověděl Rasche a šoural se do své kanceláře, jako by se bál, že se podlaha každou chvíli zvedne a shodí ho. Kávu držel, jako by měla za okamžik explodovat.
A jak mohl vědět, že neexploduje? Celý svět se zbláznil, Rasche uchopil masku. Možná, že se svět nezbláznil; možná byl šílený on. Možná ho opouštěl rozum.
Musí si s někým promluvit. Shari byla ještě v Elmiře, ale stejně by s ní o tom nemohl mluvit. Již teď se o něj příliš strachuje - myslela by si, že se konečně zbláznil. Něco takového by jen korunovalo jeho chování v Niagara Falls - myslela by si že se pomátl, že je z něj úplný paranoik.
On sám si nemyslel, že se zbláznil - ta maska byla skutečná. A ti muži v motelu ho opravdu hledali.
Ale nebyli to zabijáci, byli to lidé a ne mimozemská monstra. Museli to být federálové, kteří po něm z nějakého důvodu něco chtěli.
Nebo možná ti vetřelci skutečně dokázali měnit podobu.
Musí si o tom s někým promluvit. A ne po telefonu; potřeboval někoho, komu bude moci ukázat masku a dokázat tak, že je skutečná.
Federálové?
Ale ti o tom již věděli. Jen by mu vzali masku a dál by všechno popírali. Tu nechtěl.
Strčil si masku pod ruku, do druhé uchopil hrnek s kávou a vydal se dolů po schodech k McCombovi. Nervózně se usmál - určitě se zbláznil; s něčím takovým jít za McCombem.