Vidíš, Vojto,

„proto jsem k tobě šel, že ty tomu jistě budeš rozumět. To mně úplně objasnilo můj život. Žil jsem nepotřebně. Ani mně, ani mně to k ničemu nebylo. Snad to bylo uži¬tečné, třeba pro stát; ale vždyť stát je jen něco formálního - - Stát je třeba daň z vína, ale není ani víno, ani vinárna, ani prašivý opilec, ani nemocná sklepnice; tohle jsou fakta, roz¬umíš ? Člověk musí jíti za fakty a ne jenom předpisovat - - Zkrátka, zhnusilo se mi to rázem. Vždyť, Vojto, úředník je člověk, který poslouchá a nutí lidi, aby poslouchali, a to je všechno, co dělá; a vyšší úředník, jako jsem byl já, už vůbec neví, jsou-li lidé nemocni nebo jací. Nemoc, bída a hnusnost se musí vidět; jinak nic nevíš. Ale kdybys to jen viděl a po- řád se díval; a třeba nic víc, . už tím uděláš jakousi velkou službu lidstvu; jsi z toho ne¬šťastný, bláznivý a nemocný, a to je mnoho, daleko víc, než když sedíš zdravý a šťastný v polštářích. Tak je to.“

„Po tam, když jsem se rozhodl. Počkej, vždyť ty ještě nic nevíš. To všechno začalo docela jinak, to začalo... když jsem ještě byl úřed¬níkem. Zkrátka, zkrátka v úřadě byl rámus – A já,“ uhodil Karel hrozně vzrušen dlaní do stolu, „já jsem byl v právu, a dost !“
„Jaký rámus?“ zvídal Vojta pozorně.
„Ale nic, hlouposti. To naprosto nestojí za řeč. Jen takový podnět, víš ? Ale člověk se cítí jako zašlápnutý a nemůže, nemůže se bránit. Jako bys byl hadr. Tak jsem zůstal v úřadě a hledal jsem v aktech a knihách a vidíš, uká¬zalo se, že jsem očividně v právu; někdo jiný udělal chybu, ale kdo ? Je to až divné, jak teď je mi to jedno; ale v tu chvíli jsem se svíjel jako červ a umínil si, že se zabiju.“
„Karle,“ vykřikl Vojtěch.
„Ty, ty mlč,“ kázal Karel jako opilý, na¬přahuje proti němu třesoucí se prst, „ty jsi také takový. Celý večer jsem běhal po ulicích, nechtěl jsem už jít domů; zavrhl jsem se. Byl jsem unaven a měl jsem jenom žízeň opít se; našel jsem jednu vinárnu, víš, takovou haneb¬nou; nikdy jsem nic podobného neviděl, hudba a děvčata, a tolik špíny, úžasně. Nevím už, kdo tam se mnou seděl; jedna měla strašně bolavé prsty; slézaly jí nehty; snad je to taková pří¬jice, nevíš ?“
„Proč se ptáš ?“
„Protože pila pořád z mé sklenice, nemohl jsem jí v tom bránit; ale to už je jedno. Pak tam byl jeden, s tím jsem mluvil po celý večer; nevím, kdo to byl. Zdálo se mně, že ti všichni tam přišli tak jako já, hosté i holky, všichni; že se snad také chtějí zabít, protože jsou ne¬šťastní, a proto si sem zašli. Zdálo se mně, že mám s nimi něco společného, ale v jiném, hlubším smyslu než na příklad s kolegy v úřadě; že bych já třeba měl najednou prodávat sirky a být všivý a starý místo toho sirkáře; nebo že by měly také mně bolestně slézat nehty, že bych se i já měl prostituovat nebo měl v noci krást, jako to dělají oni. Představ si, Vojto, třeba tuhle myšlenku: napadlo mně, že zatím co tam sedím, se udělal venku konec světa a že nezůstalo nic než ta vinárna a lidé v ní; ne¬věstky, harfenice, zloději, opilci a nemocní, a to že teď je lidstvo. že už nejsou kostely, ani paláce, ani filosofie nebo umění, ani sláva, ani státy, nýbrž jen těch dvacet vyvržených. Do¬vedeš si to představit ?“
„Jen povídej dál.“
„No, nic dál. Myslil jsem jen, co bych v ta¬kovém případě dělal. Co bych, na příklad, dělal se svými akty, se svým titulem a svými moudrostmi ? Vždyť bych, člověče, s tím vším ani nemohl nikoho z nich potěšit, ani názorně před¬stavovat výtečnost nebo zavržení člověka. Ne¬dalo by to příklad a obraz ničeho; kdybych na harfu hrál nebo plakal, bylo by to stokrát a tisíckrát lepší; rozumíš ?“
„Ano.“

„To neřeknu!“

„Řekneš: Utekl, protože se zhnusil sám sobě; strašně ho omrzelo vše, co sám na sobě znal. Považte, paní, najednou v sobě našel neznámou duši, horší jakousi, vzteklou, prapodivnou, a chce s ní něco začít. Nemůže už s vámi spát, protože váš manžel byl někdo docela jiný; byl to domácí idiot, který pil ohřáté pivo a kterého jste milovala! Tak jí to řekni, Vojtěše, roz¬umíš ? Řekni jí, paní, vždyť on nenávidí ohřáté pivo, vás samotnou nenávidí, protože včera pil ledové víno a hořící a byl vám nevěrný; našel si jednu nevěstku a vrátí se k ní - Ach, člo¬věče,“ přešel Karel najednou ze slavnostního dik¬tování v palčivý polohlas, „to ti je strašné u toho děvčete, kdybys viděl tu bídu! Kriste Pane, to jsou poměry! Měla nohy promočené a studené jako led, vůbec se nedají zahřát; mu¬sím se tam ještě vrátit k vůli té bídě. Kdybys viděl, jak bydlí ! To se nedá spravit almužnou, víš, propije všechno, ale někdo by měl u ní být -“
„Karle,“ řekl Vojta chraptivě.
„Počkej, nemluv,“ bránil se Karel. „To není. jen tohle. To je dokonce jen vedlejší věc, na ženské jsem s počátku ani nemyslel. Ale řekni, Vojto, řekni, může-li se člověk vrátit mezi ty polštáře a lambrekiny, když viděl takovou bídu. Vždyť to, Vojto, u nás znáš; dusil. bych se v tom, hanbou i hnusem, Tomu přec má žena nemůže rozumět. Já vím, že je hodná; mlč, prosím tě, aspoň o tom. S tím jsem vůbec za¬čínat nechtěl; to je jen příklad a stalo se to až po tom.“
„Po čem ?“

„A načpak,“

odkývl Karel rukou a zamys¬lil se.
Vojtěch chvíli čekal. „Poslechni, Karle,“ za¬čal, „tobě se něco stalo; máš vztek nebo bolest a - a něco si namlouváš. Řekni nejdřív, co se ti stalo. Snad se to dá napravit. Dokonce jistě. A že se nevrátíš k ženě a do úřadu, je vůbec ne¬smysl. To nemyslíš snad vážně a - slyšíš ?“
Karel vstal a zasmál se. „Tak už dost,“ řekl, a jal se přecházet po pokoji. Teprve teď se roz¬hlédl, postál před obrazy, uvědomil si stojící věci - „Vojtěše, chudáčku,“ ozval se výsměšně, „tak tady ty bydlíš ? A sám ? A máš tu dost místa pro celý život, pro celý život? Hleď, kdy¬by ses takhle oženil ! Tak jako já ! Vzal si hod¬nou ženu. Aby ti sloužila jako tyranskému dí¬těti. Abys byl jejím chlapečkem, protože se bojí porodu a nemá dětí. Abys měl hnízdo s polštáři - - tak jako já ! Člověče, vždyť ty nevíš, co je štěstí!“
„Křivdíš své ženě,“ namítal Vojta tiše.
„ha křivdím,“ opáčil Karel. „A víc než to omrzela se mi. Mám jí až potud. Můžeš jí to říci, ale řekni jí také, že vím, jak jí křivdím. Řekni jí, že byla vzornou ženou úředníka. 8, bože, vždyť je to zrovna zločin! Představ si, jistě mne čekala dnes večer! celý večer topí, dívá se na teploměr, vystrojí stůl a čeká; považ, že dosud nic netuší ! Ještě teď čeká, hrozí se, sedí na posteli a nemůže pochopit... Až ráno přijdeš ty a řekneš: Paní, váš manžel utekl.“

Najednou se vztyčil. „Poslechni, Vojto,“ za¬čal, „to jsem chtěl říci... Byla to hloupost s tím naším sporem. Prosím tě, nemysli si, že mně záleží na těch penězích. Snad sis to myslel. Mně je to jedno, ale není to pravda. Šlo jen o pořádek a pak... Mně na penězích nesejde ani tolik,“ křikl vzrušen, luskaje prsty. „Ani tolik. A na ničem. Já se obejdu beze všeho.“
Vojtěch úplně zjihl. Z míry pohnut, propukl v ujišťování, že na to už dávno nemyslí, že chy¬bili oba, a bůhvíco ještě... Karel ho neposlou¬chal. „Tak už mlč,“ řekl, „o tom já vůbec ne¬chci mluvit. To je docela vedlejší. Chtěl jsem tě jenom - - poprosit,“ vypouštěl z úst jaksi váhavě, „abys něco obstaral. Vyřiď mé ženě, že jsem vystoupil z úřadu.“
„Proč, proč - -“ užasl Vojtěch. „Ty se k ní nevrátíš ?“
„Teď ještě nechci, rozumíš ? a snad vůbec – Na tom ostatně nezáleží. Vždyť může jít k rodičům, bude-li jí smutno. Já jenom chci mít pokoj. Musím něco začít, mám takový plán – Ale na podrobnostech zatím nesejde. Hlavní věc je, že musím být sám, rozumíš ?“
„Nic nerozumím. Co máš s úřadem ?“
„Ale nic, hlouposti. To mně je tak jedno, co tam bylo nebo bude! Myslíš, že mne to nějak trápí, co ?“
„Cože tě trápí ?“
„Ale nic. To je naprosto vedlejší. Na to už vůbec nemyslím. Naopak, jsem tomu rád, velice rád. Vojto,“ obrátil se náhle tajemně, „prosím tě, řekni mně pravdu, ale upřímně: Myslíš si, že se k tomu hodím, abych byl úředníkem? Co myslíš ?“
„N-n-nevím,“ zajíkal se Vojtěch.
„Já chci říci, víš, znáš-li mne trochu od dří¬vějška, myslíš, že mně to může stačit? že bych s tím mohl být spokojen? že nemám třeba právo nebo - - potřebu, žít nějak docela jinak ? Myslíš to opravdu ?“
„Nemyslím,“ řekl Vojtěch nerad a bez jisto¬ty, snaže se jaksi jediným pohledem obsáhnout celý bratrův pravidelný, jasně omezený život; život, který mu někdy záviděl; život, o který se nikdy blíže nezajímal.
„Snad to tak, dejme tomu, vypadalo,“ pokra¬čoval Karel přemítavě. „Nebo to vlastně ve mně spalo. Víš, sám jsem to ani nevěděl, ale teď, Vojto, to vím dobře.“
„Co vlastně ?“

V teskném napětí

stál Vojta u dveří. Tuhle, na jedné straně, tichá a temná dírka, právě s dostatek oživená milým sípěním kahanu, ach, dírka přemilá, teplý doušek, radost být doma, líbeznost pohostiti někoho; a tuhle, na druhé straně, okno dokořán otevřené, naplněné veleb¬ným hlasem řeky a tmy, neboť snad noc sama se valí jezem Vltavy, že tak hučí; a v okně vy¬soký, vztyčený člověk, podivně cizí, podivně vzrušený: tvůj vlastní bratr, kterého nepozná¬váš. Vojtěch stál na prahu jako na rozhraní dvou světů: svého světa intimního a bratrova cizího, neobyčejně jaksi velikého a strašného v této chvíli. Věděl, že do něho bude zasvěcen, že bratr mu přišel vlastně říci něco svrchovaně závažného; bál se toho, děsil se přímo, naslou¬chaje při tom s bdělou, mikrofonickou pozor¬ností sípění kahanu a širému hučení řeky.
Mateřsky nese Vojta horký, rudý čaj na stůl a domlouvá se: „Řekni jen, chceš-li něco sníst.“ A už tu je se slaninou a keksy, nutí do jídla, pobíhá; cele zženštěl jako lítostná tetka. Karel jen upil čaj a už, zdá se, zapomněl na svou žízeň. „Tak vidíš,“ začal a umlkl. Sedí tu, vrý¬vaje tvář do dlaní a už zas nemyslí na, to, že chtěl promluvit.

Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kde co, omlouval se, „to víš, starý mládenec", sháněl kouření a uprazdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.
Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. „Něco se ti stalo?“ vyhrkl Vojtěch.
„Nic.“
Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní eko¬nomie; trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž. Byl kdysi velice nemocen; od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní: A nyní tu sedl, nasupen, mračné střízliv jako člověk; který se probouzí po pro¬hýřené noci; tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napiatým a tvrdě, zle cosi překusuje. Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!
Byly tři hodiny zrána. Vojta se uhodil do čela. „Ten čaj, proboha,“ vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky. Zima ho roz¬rážela. Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem lihovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat. Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí; jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by na¬slouchal hukotu vltavských jezů, širému a pev¬nému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.
„Není ti zima?“ staral se Vojtěch.
„Ne.“