Jirí na ni pohlízel s radostným úzasem. Pane Boze, tolik jiskrivosti, tolik statecnosti v zivote tak poslapaném! Sám se zastydel za svou chabost a únavu; s náhlou láskou i radostí pomyslil na svou práci, nakazen planoucí zivostí toho podivného, horecného devcete. Vzdyt zmládla jako panenka, zardelá, roznícená, detsky naivní - Ach, pujde to! jak by to mohlo nejít ?
„Pujde to, uvidís,“ mluví Ruzena. „Od nikoho nic nechci, sama se uzivím, a tolik jiste vydelám, rekni, aspon tolik, abych se najedla a mela kyticku na stole! A kdybych ani na tu kyticku nemela, pujdu na ulici a budu se jenom dívat... Kdybys vedel, jakou radost mne vsechno delá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci! Jak se mi vsechno docela jinak líbí ! Zacal mne nový zivot... Vzdyt jsem dosud .nemela ponetí; jak je vsechno krásné ! Ach, Jirko,“ volala placíc, „já jsem tak ráda!“