„Neměli bychom...“ Perkins znovu zaváhal. „Chci říct, že to je Dutchův bratr. Neměli bychom udělat něco, aby měl alespoň šanci?“
Philips zavrtěl hlavou. „Ne, synu,“ řekl jemně. „To nemůžeme udělat. Přemýšlej. Jedna z těch věcí sledovala Schaefera až z New Yorku. To znamená, že chtějí jeho - ne někoho, ale konkrétně detektiva Schaefera. Dostanou ho dříve nebo později; nedokážeme jim v tom zabránit. Je celkem jisté, že mají technologii, s kterou by mohli zničit celou zemi, kdyby se jim zachtělo.“
„Ale říkal jste, že po něm jde jen jeden...,“ protestoval Perkins.
„Jedna loď,“ zdůraznil Philips. „My nevíme, jak jsou jejich lodi velké a kolik těch stvoření se na jednu vejde - nikdy jsme ve skutečnosti jejich loď neviděli, to si uvědom. Jen sledujeme radarové stopy. A navíc jedno stvoření je až dost na zabití kohokoliv. A nezastavíš ho, aniž bys ho zabil“
„Ale, pane. Kdybychom Schaefera vyzbrojili a řekli mu, proti čemu stojí.
„Pak je vzdálená možnost, že by to zabil, ano,“ souhlasil Philips. „A kdyby se tak stalo, byli bychom v prdeli všichni. Jak si myslíš, že by ostatní reagovali na smrt jednoho z nich?“
„Nevím, pane, ale ... před lety Dutch jednoho z nich zabil a nic z toho nebylo.“
„Dutch zabil jednoho, který podle našich informací přišel na Zem sám,“ prohlásil Philips. „A když umíral, vyhodil přitom čtvrt čtvereční míle do vzduchu. Jestli byl někdo z nich poblíž nebo se přišel podívat na kamaráda, musel se domnívat, že byl Dutch tou explozí zachycen a zemřel - sakra, a měl by skoro pravdu. Nebo si mysleli, že jejich kámoš zakopl a zlomil si vaz. Možná nezjistili, kdo ho zabil.“
„Ale proč by pak..“
„Proč pak jdou po Schaeferovi? Dobrá, nějak to zjistili a přiletěli potrestat člověka, který jednoho z nich dostal, a trochu se jim to popletlo a jdou po jeho bratrovi. Jasné. Promyslete si to, Perkins! - vědí, co to udělal, z pěti miliard lidí na planetě. I když to neviděli, dokázali získat solidní popis toho správného. Pomysli, jak sofistikovanou technologii to vyžaduje.
A tentokrát, jak je vidět na radarech, již neposlali samotného lovce; poslali celou zatracenou flotilu.
Už chápete, co vám chci říct?“
„Nejsem si jistý, pane.“
„No, přemýšlejte o tom. Přemýšlejte, co by se stalo, kdybychom Schaeferovi pomohli. Věděli by to. Nevím jak, ale pokud dokázali najít Schaefera, musí mít metody, které si ani nedokážeme představit. Pro ně je Schaefer vrah, lidožravý tygr pobíhající v zábavním parku. My víme, že mají nepravého, ale jak o tom chcete přesvědčit je? Nedonutíte je, aby s námi mluvili. Považují nás za zvířata, loví nás pro zábavu, ale pokud se proti nim začneme organizovat, začneme vypadat nebezpečně, možná příliš nebezpečně. Vyhladí nás.“
Perkins to nešťastně zvažoval.

Perkins čekal, až si ho Philips všimne. Na tváři měl ten svůj ustaraný výraz. Philips to zaregistroval hned, jak vzhlédl.
Přál si, aby to nedělal; jistě, věděl tak s předstihem, kdy přijde nějaká špatná zpráva, ale na druhou stranu to pak vypadalo, že se ho Perkins bojí. Nerad si myslel, že přenáší rozčílení nad špatnou zprávou na posla nebo že si to myslí Perkins. Chtěl, aby ho jeho muži respektovali a ne aby se ho báli.
„Co je?“ dožadoval se rozčíleně.
„Detektiv Rasche, pane,“ pronesl Perkins.
„Co je s ním?“ „Něco ho vyděsilo,“ pokračoval Perkins. „Utekl, než s ním naši muži stačili promluvit, a zatímco ho honili, jeho rodina se odhlásila z motelu a zmizela. Ztratili jsme je.“
Philips pokrčil rameny. „Nevadí,“ prohlásil. Perkins se zřetelně uvolnil a tím ho ještě víc naštval.
„Myslel jsem, že Rascheho potřebujete-“
„Chtěli jsme jen, aby nám řekl, kde je detektiv Schaefer,“ řekl generál a ukázal na faxy na stole. „Myslím, že jsme na to přišli sami. Podle kreditních karet si koupil letenku do Panama City a letový plán odpovídá té záhadné stopě, kterou jsme zachytili -vypadá to, že ho jedna z těch věcí sledovala a letěla stejnou rychlostí jako jeho letadlo.
„Tomu nerozumím,“ divil se Perkins. „Proč by Schaefer létal do Střední Ameriky?“
„Dutch mu musel něco říct o své misi,“ vysvětloval Philips, „a on si dal dvě a dvě dohromady a vyrazil zjistit, co se přihodilo jeho bratrovi, aby zjistil, co to udělá s našimi přáteli v New Yorku.“ Philips si povzdychl. „A ta radarová stopa znamená, že se jeden z mimozemšťanů rozletěl za ním.“ Potřásl hlavou. „Vypadá to, že z našeho přítele detektiva Schaefera je už teď mrtvola. Venku v džungli bude ta příšera ve svém živlu, zatímco newyorský policajt se tam bude vyjímat jako kněz v bordelu. Je to zatracená škoda, Perkinsi,“
Perkins zaváhal. „Neměli bychom s tím něco dělat, pane?“
„Moc toho dělat nemůžeme, synu,“ řekl Philips. „Možná poslat někoho, aby monitoroval situaci a aby se nikdo nedostal do křížové palby - asi bychom to měli zkusit.“

Na nic víc Rasche nečekal; otočil se a skočil do dodávky.
Muži se rozběhli za ním. Přesně jak předpokládal.
Když zařadil zpátečku a rozjel se, byli ještě tucet stop daleko.
Pak již jen sledoval ve zpětném zrcátku, jak se otočili a rozběhli se ke svému autu - modrému sedanu na kraji parkoviště.
Nečekal na ně - Rasche nebyl žádný hollywoodský kaskadér. Pokud je chtěl setřást, potřeboval co největší náskok.
Ztratil je, když zajel do předměstského obchodního centra a vyjel jinou cestou. Po několika dalších zatáčkách obrátil vůz a projel kolem motelu.
U dveří pokoje 112 stál Steven. Spatřil tatínka v autě a zamával mu. Rasche mu také zamával.
Shari již nakládala zavazadla do kufru jejich auta. Po mužích v oblecích nebylo ani stopy. Rasche pokračoval dál na východ směrem k New Yorku s pocitem, že to dokázal, že je Shari v bezpečí a že vše je v pořádku.
Alespoň pro tuto chvíli.

Zvedl ruku. „Jsem v pořádku, jen jsem obzvlášť opatrný, ano? Ale je tu ještě něco. Jestli při návratu na pokoj uvidíš někde v okolí chlapíka v obleku -nechoď tam. Jdi do recepce a zavolej místní policii. Řekni jim, že tě ten muž obtěžoval a že si myslíš, že by mohl být nebezpečný. Nevracej se do pokoje, dokud ti poldové nedorazí. Rozumíš?“
„Samozřejmě ... ale jsi si jistý, že...?“
„Jsem. Miluji tě. Budeš opatrná, viď?“
Vstal a rozhlédl se.
Žádná známka po najaté dodávce; žádná známka po mužích v oblecích. Bazén byl naštěstí na opačné straně recepce a z pokoje 112 sem nebylo vidět.
Vyšel kousek k silnici, nenápadně se podíval směrem k pokoji a opět se vrátil.
Ti dva muži tam stále čekali.
Musí je odlákat, aby se Shari a děti mohly dostat pryč.
Za pět minut vjela na parkoviště bílá dodávka a zastavila u recepce. Rasche jí vyšel naproti.
Řidič byl hubený mladíček. „Pan Rasche?“ zeptal se s nadějí v hlase. -
Rasche přikývl.
Rasche podepsal pár papírů a mladík se usadil v recepci, aby počkal na odvoz zpět do města.
Rasche přijal klíče, nasedl do dodávky a rozjel se směrem k pokoji 112. Schválně zastavil ve větší vzdálenosti. Vystoupil z auta, ale motor nechal běžet.
Vydal se nenucené k pokoji. Muži ho zpozorovali téměř okamžitě; Rasche zaslechl jednoho z nich: „To je on!“

Alespoň pokud by pod ním nechtěl něco ukrýt, například pouzdro se zbraní.
Určitě to nebyl nikdo místní, kdo by mu chtěl oznámit, že vyhrál pizzu zdarma.
Mohli to být federálové - ale pokud ano, tak to jistě nebyla přátelská návštěva, když si pro něj přímo a bez zavolání přišli. Rasche se musel dostat pryč a vrátit se do města, aby si vše vyjasnil - ale musel taky zařídit, aby byla Shari s chlapci v bezpečí. A také nechtěl nechat všechna zavazadla v pokoji.
„Díky,“ řekl recepčnímu. „Mohu si zavolat?“
Recepční ukázal na telefonní automat na protější zdi.
Rasche chvíli listoval žlutými stránkami pod telefonem a nakonec vytočil číslo místní půjčovny aut.
Když dostal odpověď, řekl: „Chci si najmout auto - můžete mi ho dovézt?“
„Kdy ho potřebujete, pane, a kde jste?“
„Potřebuji ho teď hned a jsem v motelu American Maid na Routě Thirty-one.“
Agent z půjčovny měl pochyby, ale Rasche trval na svém. Agent tvrdil, že momentálně nemají k dispozici žádná auta, ale nakonec připustil, že tam mají jednu dodávku, a po dalším vyjednávání přislíbil, že bude stát za dvacet minut na parkovišti motelu.
Když to Rasche vyřídil, vydal se k bazénu.
Shari na něj zamávala a starší chlapec Robert se ho pokusil pocákat; Rasche byl stopu nebo dvě z dostřelu.
„Shari!“ zavolal a zamával na ni.
Doplavala k němu a zachytila se okraje bazénu. Rasche si klekl.
„Poslouchej, miláčku,“ začal, „něco se přihodilo. Pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli mám potíže?“
Přikývla.
„Zdá se, že je asi mám. Vracím se do New Yorku, abych zjistil, co s tím mohu dělat - najmu si vůz a náš nechám tobě. A myslím si, že by bylo dobré, kdyby ses s hochy sbalila a odjela někam jinam - do jiného motelu nebo možná dolů do Bufala za svou matkou. Zůstaňte tam tak ještě dva týdny - to bude, doufám, stačit,“
„Jsi...“

To nejlepší, co mohl udělat, bylo vůbec tu nebýt.
Rozběhl se do koupelny a modlil se, aby okno šlo otevřít.
Šlo; v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání, se jím již protahoval a přál si, aby se udržoval v lepší formě. Nebyl by to takový boj; opravdu musí pár kilo shodit.
Za chvíli stál na špatně udržovaném pruhu asfaltu mezi zadní zdí motelu a vysokým dřevěným plotem. Nedaleko stála popelnice, z které se linul zápach shnilotiny. Slétaly se nad ni hejna much.
Rasche pokrčil s hnusem nos. Nebylo tu ani zdaleka tak horko jako dole ve městě, ale stačilo to, aby něco v odpadcích velmi uzrálo.
Skrčil se pod oknem a chvíli naslouchal. Nic neslyšel - muži ho nejspíš naštěstí neslyšeli a domnívali se, že místnost je prázdná. Nevtrhli dovnitř, aby to zjistili; asi se nechtěli prozradit. Otočil se a vyrazil - šel rychle, ale neběžel - na druhou stranu směrem k recepci.
Musel zjistit, co se děje - a musel chránit Shari a chlapce.
A pak se vrátí do New Yorku, protože bylo jasné, že před tím, ať už to bylo cokoliv, neuteče.
Došel k zadním dveřím motelové recepce a vešel dovnitř. Snažil se vypadat nenucené.
„Mám tu nějaké vzkazy?“ zeptal se. „Rasche, pokoj jedna-dvanáct?“
Recepční vzhlédl a pak se podíval do papírů.
„Ne, pane,“ odvětil.
Pak ty muže neposlal McComb, McComb by zavolal.
Ale znali číslo jeho pokoje a nemuseli se na něj ptát v recepci. Museli ho získat od někoho z oddělení, ale nikdo nevolal, takže to nebyla přátelská oficiální návštěva.
Rasche se nahnul a podíval se oknem na řadu pokojů; ti dva muži tam stále stáli. Jeden hlídal a druhý se opíral o zeď.
Jejich tmavé obleky vypadaly v této pastelové pasti na turisty zcela nepatřičně a to o to víc, že ani zde na severu nebyla právě zima - žádný rozumný člověk by si dnes kabát neoblékl.

Tou dobou bude již vše vyřešeno, Schaefer požádá o přezkoumání, svaz ho podpoří a on dostane svou práci zpátky. Vše bude jako dřív. A za osm let odejde Rasche do důchodu, dostane penzi a pak se s Shari sbalí a odjedou do Portlandu nebo Anchorage.
Sedel na posteli a právě si zavázal tkaničky, když zaslechl venku kroky; vzhlédl.
Za zataženými závěsy na oknech spatřil obrysy dvou mužů - dvou velkých mužů.
Kroky se zastavily a Rasche odhadoval, že se muži zastavili u jeho dveří.
Najednou znervózněl. Sáhl do dolního šuplíku malého nočního stolku a nahmátl svou pistoli - přivezl si ji s sebou, ale nepředpokládal, že ji bude potřebovat.
„Sto dvanáct,“ řekl jeden z mužů tiše. Jeho hlas byl přes dveře tloušťky papíru jen stěží slyšitelný. Rasche ztuhl. „Zaklepeme?“
„Stejně je asi pryč,“ řekl druhý. „Možná bysme na něj měli počkat“
„Nejdřív se podíváme, jestli není uvnitř.“
Muži nemohli tušit, jak jsou dveře tenké, ale Rasche slyšel všechno.
Šli po něm. Kdo jsou?
Kdyby to bylo něco oficiálního, kdyby ho potřebovali na oddělení, zavolali by nebo by nechali vzkaz - takže to musel být někdo jiný.
Jako ten, kdo stál za oběma masakry.
Přes záclony vypadali jako obyčejní lidé a ne jako osm stop vysoké monstrum, o kterém mluvil Schaefer. Ale to monstrum přece nemohlo jednat samo. A možná, že měl Schaefer halucinace, možná ho omámili drogami. Proč to Rascheho nenapadlo dřív?
Krátký okamžik probíral své možnosti. Mohl tu sedět a nechat je přijít dovnitř, ale jestli to byli zabijáci, kteří ho přišli zaživa stáhnout z kůže, protože byl Schaeferovým partnerem, byla by to sebevražda. Mohl začít střílet - zkontroloval zbraň, ano byla nabitá - ale pokud to nebyli zabijáci, byla by to katastrofa.

Něco zabušilo na okénko, a když se otočil, spatní tvář svého mladšího syna nalepenou na okno. „Pojďte ven!“ zakřičel. Rasche se usmál a otevřel dveře.
O hodinu později se již Shari a chlapci koupali v hotelovém bazénu, ale Raschemu se ve vodě příliš nelíbilo. I přes to, co řekl své ženě, se nedokázal zcela uvolnit; musel stále myslet na práci.
Vstal, osušil se a zamířil do pokoje.
V New Yorku řádil nějaký nadlidský zabiják a on se tu válel s rodinou na dovolené. To mu prostě nepřipadalo správné.
A Shariiny otázky mu stále zněly v uších. Měl potíže? Jak velké?
Byl Schaefer v pořádku?
Schaefer byl někde ve Střední Americe a Rasche od něj od chvíle, kdy odjel, nedostal žádnou zprávu.
Rasche, samozřejmě, nechal na oddělení adresu, kam jede, a když se ubytovali, zavolal zpátky a nechal u služby číslo pokoje a název a telefonní číslo hotelu; kdyby se něco stalo, zavolali by mu...
Zavolali by?
No, ne, nezavolali by. Nebyl to jeho případ. Nebyl to ani Schaeferův případ. A kdyby volal Schaefer a ptal by se po něm, muž v ústředně by mu pravděpodobně řekl: „Nejsem žádnej váš zatracenej záznamník,“ a zavěsil by.
Rasche se při oblékání zamračil. Možná, napadlo ho, bych se pro případ, že by Schaefer zavolal, měl vrátit do města. Shari s chlapci by tu mohla zůstat, tady byli v bezpečí. Případně by mohli jet k její matce do Elmiry.
Samozřejmě, měli jen jedno auto a Shari nerada řídila - žila v městě již dlouho. Když musela, řídila docela dobře, ale neměla to ráda. Když si zapínal pásek, zavrtěl hlavou. Byla to hloupost; začínal být paranoidní a bál se duchů. Federálové toho zabijáka dostanou, ať je to kdokoliv nebo cokoliv. Bylo zřejmé, že ví, co se děje; Philips jim řekl, aby počkali pár týdnů a vše se urovná, a Rasche musel uznat, že má pravděpodobně pravdu. Schaefer lovil divoké husy; chvíli se bude potloukat v džungli a pak se vrátí domů.

Rasche vjel do brány a zastavil na parkovišti motelu.
„A jsme tady,“ pronesl vesele. „Náš dočasný domov“
„Můžeme se teď jít vykoupat do bazénu?“ zeptal se Steven ze zadního sedadla.
„Později,“ odpověděla Shari.
Rasche zaparkoval přesně před pokojem 112; volné místo přímo před jejich pokojem.
Chlapci okamžitě vyskočili ze dveří, ale Rasche ještě chvíli seděl za volantem a prohlížel si bíle namalované zdi a růžové dveře. „Je to tu trochu ošuntělé, co?“ „To je v pořádku,“ odpověděla Shari. Nahnula se k němu a stiskla mu ruku. „Díky.“
Rasche se k ní zmateně obrátil. „Za co díky?“
„Za to, žes nás sem přivezl. Za prázdniny“
„Hej,“ ozval se Rasche, „myslím, že jsme si to už zasloužili. A je na čase, aby kluci viděli vodopády.“
„Taky si myslím,“ souhlasila Shari. Zaváhala. „Nemá to nic společného, vždyť víš, s tím Schaefovým zraněním?“
„No, on vlastně...,“ začal Rasche, ale pak se zarazil.
„Miláčku, jsem ženou poldy už dost dlouho. Neposlouchala jsem vás a nechci znát detaily, ale viděla jsem, jak Schaef vypadal - něco se mu stalo.“ Otřásla se. „Muselo jich být hodně. Takhle ho zbít!“
„Nezmlátili ho, vypadl z okna,“ řekl Rasche. „Z pátého patra.“
„A pak utekl z nemocnice, přišel přímo k naším dveřím a celý den jste spolu mluvili,“ dodala Shari, „pak jste šli spolu do práce a ty ses vrátil za chvíli bez něj a řekl jsi, že jedeme na dovolenou a co říkám Niagarským vodopádům ... Miláčku, máš potíže?“
Rasche se jí podíval do očí a přiznal: „Nevím.“
„Je Schaef v pořádku?“
„To také nevím. Přísahám, Shari. Moc rád bych to věděl,“ Naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Nedělej si starosti,“ řekl. „Všichni budeme v pořádku. Jen odpočívej a bav se“
„Určitě?“
„Absolutné.“

Zcela nová tajná operace by byla lepší.
Při pohledu zpět bylo vždy vše hned jasné.
„Pane?“
Perkins stál znovu ve dveřích a Philips na něj s očekáváním pohlédl.
„Radisté hlásí, že se objevila jakási anomálie -něco se oddělilo od hlavní skupiny a míří na jih.“
„Kriste, co teď?“ Philips vstal. „Ukažte mi, co máte?“
Sledoval Perkinse ven.
Za dvacet minut již sledoval fax radarového obrazu, na kterém bylo něco jako roj hmyzu, což by obyčejné vybavení ani nezaregistrovalo a normálně, pokud by si toho někdo všiml, by to bylo považováno za mrak nebo poruchu.
Až na to, že se tento roj včel nebo mrak pohyboval jižním směrem rychlostí šest set mil za hodinu.
Philips zíral na fax.
„Šest set,“ zamumlal. „Odkdy létají kosmické lodě podzvukovou rychlostí?“
„Nelétají, pane,“ odpověděl technik. „Všechny předchozí stopy byly vždy nadzvukové rychlosti.“
„Tak co tahle věc, sakra, dělá?“
„Nevíme, pane,“ odpověděl technik. „Jen ... no, přibližně takovou rychlostí létají cestovní linky.“
„Philips vzhlédl od papíru. „Takže je to zatracené linkové letadlo?“
„Ne, pane, to není,“ pokračoval technik, „ale ... no, může to být nějaký druh stínu nebo ozvěny. Zabýváme se tu věcmi přesně na hranici možností našeho vybavení“
„Takže vůbec nemusí souviset s našimi nezvanými hosty?“ zeptal se Philips.
„To bych rád věděl, pane,“ odpověděl. „Opravdu bych to rád věděl.“
„Já taky,“ pronesl Philips a odhodil papír stranou. „Kdyby tak někdo věděl, co mají ty věci za lubem!“

Znovu si to promyslel a prohlásil: „Dobrá, vyhlašte po něm pátrání. Když se budou ptát na důvod, řekněte jim, že uniká před stíháním za napadení a že je hledán kvůli svědectví při vyšetřování vraždy. Prohledejte jeho byt. Zkontrolujte telefonní záznamy, bankovní záznamy, kreditní karty, všechno. Najděte ho. A najděte i Rascheho - pokud někdo ví, kde Schaefer je a co má v úmyslu, je to Rasche.“
„Máme Rascheho přivést?“
Philips si zamnul vousy.
„Ano,“ rozhodl. „Kdybychom ho vyslechli a propustili, varoval by Schaefera.“
Perkins přikývl. „A pokud s námi nebude chtít spolupracovat?“
„Do prdele,“ opakoval Philips. „Podívejte, přiveďte mi Rascheho, ale nepomačkejte ho; chceme, aby s námi spolupracoval, a tak na něj budeme hodní.“
„Anopane,“ Perkins zasalutoval, otočil se a odešel.
Philips se za ním rozmrzele díval. Celá ta věc smrděla. Takhle to vůbec nemělo být. Ve městě řádila monstra a Philips se je nesnažil zastavit; místo toho se snažil chytit pár správných chlapů, kteří se snažili chránit své domovy a rodiny.
Ale muselo to tak být. Monstra nešla zastavit. Přinejlepším mohl doufat, že se nerozčílí a že se mu podaří jejich přítomnost utajit a tím pádem nepropukne panika, nikdo se s nimi nepokusí bojovat, nebude nekonečné obviňování, kdo mohl čemu nezabránit, nebude vyšetřování v kongresu ani u nezávislých vyšetřovatelů, kteří by ve věci boje s vetřelci nijak nepomohli, ale odhalili by každou tajnou vládní operaci.
Možná bylo chytřejší hned na začátku vybudovat celou nezávislou skupinu pro kontakt s vetřelci a nepoužívat stávající struktury; ale tehdy před osmi lety nikdo nevěděl, jak rychle musí reagovat nebo co vlastně mají dělat. Znělo lépe vzít kousek ze všeho, co již existovalo - CIA, FBI, NSA, ze všeho.
Což znamenalo, že jestli hovno narazí do větráku a reportéři začnou obracet kameny, najdou špinavé prádlo všech větví.

A také bude skvělé, uvažoval, když si z čela otíral pot, odjet někam, kde je chladno.
Generál Philips se podíval na poslední předpověď počasí a zamračil se.
Vlna horka stále trvala. Léto končilo, ale horký, vlhký vzduch nad městem se nehýbal a teploty přesahovaly devadesátku.
Ukazatel znečištění se pohyboval ve zdraví nebezpečné zóně, ale nevítané návštěvníky New Yorku to vůbec nezajímalo; sakra, podle Dutche nosili ty své masky - pravděpodobně především aby nedýchali místní vzduch.
Ale pokud by chtěli, byli by toho jistě schopní.
Zdálo se, že mohou dělat cokoliv, co se jim zachce. Záznamy z radarů vykazovaly stále tu stejnou nepřirozenou interferenci - ne, že by to ve skutečnosti potřeboval; stačilo jen zapnout televizi bez kabelové přípojky a podívat se, jestli je stále ještě špatný příjem. Philips si byl i přes všechno to blábolení vědců jist, že to způsobují ty zatracené mimozemské lodě.
Jediným pozitivním bodem byla policejní hlášení - ke třetímu masakru zatím nedošlo.
Alespoň ne k takovému, o kterém by na policejním oddělení věděli - kdo mohl vědět, jaké strašné hororové scény se skrývají na nějaké zastrčené půdě? Bylo to velké město a uplynulo již mnoho času od dob, kdy se jeho obyvatelé zajímali o své sousedy.
Samozřejmě, ty věci nechaly své oběti většinou několikrát vystřelit, aby to bylo zajímavější, a to by už nějakou pozornost přitáhnout mohlo.
Takže možná opravdu již znovu neudeřili.
Ale pokud tomu tak bylo - tak proč? Na co čekali?
Philips pročetl souhrn a pokračoval dál vlastním hlášením - většinou to nechával na svých podřízených, ale v tomto případu nechtěl nic zanedbat.
Zapečetění scény na Twentieth Street jim činilo jisté problémy - to nebylo žádné překvapení. Řekne svým hochům, aby si pospíšili, a nechá ho znovu otevřít. Dokud budou mít místní poldové ve sklepě stopy po tom masakru, nikdy nedají pokoj.
A otravování těch věcí by přineslo jen další mrtvé lidi. Jediný způsob, jak jednat s těmi monstry, byl ignorovat je. Ať si užívají. Až budou mít dost, vrátí se domů.
To mu připomnělo Dutche a jeho bratra; začal se probírat hlášením a hledal nějakou zmínku o Schaefrrovi. Philips si byl jist, že se ten tvrdohlavý zkurvysyn jen tak nevzdá.
Všiml si Schaefereva jména a zarazil se.
„Zatraceně.“
Kapitán McComb nařídil propustit detektiva Schaefera z newyorského policejního oddělení. Svaz protestoval, ale momentálně byl Schaefer zproštěn služby.
To ho jen povzbudí v honbě za vrahem ze střelnice a teď k tomu bude mít veškerý čas, který potřebuje a to bez papírování nebo policejních předpisů.
Ten idiot McComb.
Stiskl tlačítko.
„Perkinsi,“ řekl. „Svolejte oddíl a pošlete je pro detektiva Schaefera“
„Anopane,“ odpověděla vysílačka.
„Ujistěte se, že jsou ozbrojeni - možná nepůjde dobrovolně. A varujte je, s kým mají co do činění.“
„Ano pane,“
Philips se vrátil zpět ke zprávě.
Detektiv Rasche si vybral dovolenou a McComb to schválil - nakonec, jeho partner byl pryč a on si může klidně trochu odpočinout, než mu najdou někoho nového.
Pomáhá Rasche Schaeferovi? Chystají ti dva něco, co by mohlo způsobit potíže?
„Zatraceně,“ zamumlal Philips a odhodil zbytek cigarety vztekle do koše.
Další hodiny strávil procházením hlášení a čtením o každé nevyřešené vraždě, která se odehrála v New Yorku nebo v severním New Jersey od počátku vlny veder. Právě končil, když se ve dveřích objevil jeho asistent Perkins.
„Pane?“ zeptal se.
Philips odsunul hlášení stranou.
„Nemůžeme Schaefera lokalizovat,“ prohlásil pobočník. „Od chvíle, kdy ho McComb vyhodil, jej nikdo nespatřil - nebyl v policejní budově, ani v akademii na Twentieth, nikde. Není ve svém bytě a poštu si nevybral alespoň dva dny. Není ani v domě detektiva Rascheho v Queens. Nebo pokud ano, neotvírá dveře a nebere telefon.“
Philips na něj chvíli zíral.
„Do prdele.“

„Schaefe, to je-“
„To je moje věc, Rasche.“
S tím Rasche nemohl polemizovat, a tak se o to ani nepokoušel.
Schaefer vytáhl svůj pohotovostní kufr. „Poslouchej, Raschi, než to skončí, odvez Shari s dětmi pryč z města. Ať zůstane u rodičů nebo tak něco - řekni jim, že jsou to prázdniny. Řekni jim cokoliv, ale odvez je pryč.“
„Tohle je velké město, Schaefe...“
Schaefer zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že se tu stane něco ošklivého, vedle čeho budou naši kolumbijští přátelé vypadat jako postavičky z pohádky pro mrňata,“ Dotkl se obvázaného krku. „Jestli si mě to vybralo, protože jsem Dutchův bratr, tak to není jen shoda náhod. Možná to šlo po Carrovi a Lambovi, protože jsem je chtěl já. Možná to přišlo na Twentieth, protože jsem polda. Jestli je něco z toho pravda, tak si to může usmyslet, že by byla legrace dostat i tebe, partnere. A jak jsi řekl, já jedu do Střední Ameriky, ale ten zabiják je stále tady v New Yorku. Tak vypadni z města, Raschi. Ty a celá tvoje rodina. A jeďte někam, kde je zima.“
Pak se otočil a téměř vběhl do terminálu.
Rasche ho sledoval. Nos, čelist a jednu ruku měl stále v obvazech, ale pohyboval se, jako by se nic nestalo.
Když se ztratil v letištním davu, Rasche nastoupil do auta a nastartoval motor.
Chvíli jen seděl a přemýšlel a pak se zařadil mezi ostatní vozy.
Měl ušetřeno pár dní dovolené. Neplánoval, že si ji vybere takhle brzo, a McComb z toho také nebude nadšený. Na oddělení neměli příliš rádi neohlášené dovolené, ale možná, že dovolená Shari prospěje, uvažoval.
Možná prospěje jim všem.

„Philips říkal, že milují horko - a ve Střední Americe je větší horko než v pekle. Možná tam mají něco jako domov.“ Další skrčený prst.
„To je to dost slabé, Schaefe“
„A nakonec,“ pokračoval Schaefer, „proč se Carr s Lambem setkali v té budově? Možná, že mezi sebou plánovali uzavřít mír. A proč? Protože měli společného nepřítele. A to koho? Mohl to být kartel Cali nebo La Costa. Chtěli začít tam, kde skončili hoši z Medelínu. Carr a Lamb chtěli odříznout Kolumbijce a těm se to nelíbilo. To je první motiv, který dává trochu smyslu. Kolumbijci dovážejí hodně svého kontrabandu ze Střední Ameriky - hlavně Cali. Možná tu existuje nějaká souvislost. Možná si toho zabijáka najali. Pokud ne, tak ho tam možná jen našli -nebo on našel je.“ Schaefer pozvedl zaťatou pěst.
„A možná, že je to jen shoda náhod!“
Schaefer pokrčil rameny. „Možná. Ale je to nejlepší možnost, kterou bez Philipse mám. Tam dole se před osmi lety stalo něco, co nějak souvisí s Dutchovou misí, vraždami, Philipsem, tou věcí v budově -se vším. To jediné mi dává smysl“
„Mne to žádný smysl nedává,“ protestoval Rasche. „Ten zabiják teď není ve Střední Americe. Je tady v New Yorku!“
„Jo,“ vyprskl Schaefer, „ale kde? Tohle je velké město, Rasche - to víš stejně dobře jako já. Jestli chceme tu věc najít, potřebujeme nějakou stopu“
„A ty si myslíš, že nějakou najdeš ve zkurvené Střední Americe?“
Schaefer neodpověděl. Byli v půlce Van Wyck Expressway, když se Rasche opět ozval. „Když jsme ještě pracovali na narkotikách, dostali jsme pár velkých zvířat - i pár Kolumbijců. Jestli se dostaneš některému z našich companeros do rukou, seškrábou ti opálení břitvou.“
„Seru na ně,“ odpověděl Schaefer.
Teď byla řada na Raschi, aby neodpovídal; dojel k letišti a hledal vhodný terminál.
Nakonec se rozhodl, že American Airlines postačí.
„Jak to budeš platit?“ zeptal se, když hledal místo na zaparkování. „Myslíš, že ti McComb odsouhlasí fond oddělení?“
„To určitě,“ prohlásil Schaefer. „Mám s sebou kreditky. Napíšu to na plastik a o placení se budu starat, až přijde účet.“

A samozřejmě se o tom nezmínil dřív, aby tak ušetřil Raschemu cestu do jeho bytu.
Rasche jel dál a zatočil na Long Island Expressway. „Takže někam letíš?“
Na to se odpovědi také nedočkal.
„Washington?“ zeptal se Rasche. „Máš Philipsovu adresu?“
Schaefer zavrtěl hlavou. „Střední Amerika.“
Rasche dupl na brzdy. „Střední Amerika! Přeskočilo ti?“
Za nimi začaly troubit klaksony, atak zajel ke krajnici.
„Jeď dál,“ řekl Schaefer.
„Řekni mi, co se děje, nebo znovu zastavím,“ prohlásil Rasche, když se znovu zařadil do pruhu.
„Dutch mi řekl, že ta mise, kde ztratil své lidi, byla ve Střední Americe. Myslím, že si toho pamatuji dost na to, abych zjistil, kde to bylo,“ řekl Schaefer a skrčil první ze tří vztyčených prstů. „Takže, pokud je to ten samý zabiják, jednou tam byl. Je to tak?“ Rasche váhavě přikývl.