Neměl rád, když se mu rozkazovalo. Neměl rád, když mu federálové říkali, co má dělat - ale tohle byl zvláštní případ. Tentokrát to nebyla FBI ani nikdo jiný od vlády - Philips byl z armády, z nějakého speciálního oddílu. McComb dostal rozkaz od starosty a ten tvrdil, že jeho rozkazy pocházejí přímo z Bílého domu.
A tohle nebyl pouze nějaký zátah na dealery drog. McComb si to nejdříve myslel. Federálové se konečně rozhoupali a poslali do boje s drogami armádu. Ale pak spatřil tu místnost v budově na Beekmanu.
Tohle nebyla práce armády. Jistě ne armády Spojených států. Pokud by měli čas a byli dostatečně šílení, mohli to udělat teroristé z nějaké země třetího světa, ale McComb doufal, že američtí vojáci to být nemohli.
A válka gangů to také nebyla. Obchodníci s drogami se zabíjeli, jistě. Občas se i navzájem znetvořovali. Uříznuté ucho jako suvenýr, čas od času nějaký chudák přišel o koule kvůli zdůraznění, ale rozhodně nikoho nestahovali z kůže a nevěšeli ho, aby vyschnul.
A i kdyby se nějaký šílenec rozhodl stáhnout konkurenci z kůže, nedokázal by zabít jedenáct těžce vyzbrojených lidí, aniž by na ně jedinkrát vystřelil.
No, v těch na střeše mohly otvory po kulkách klidně být - byli tak znetvoření, že to bez mikroskopu nedokázal nikdo poznat. Ale těch osm v budově bylo zabito ostrou zbraní.
A kluci ze soudního, kteří se rozhlíželi ještě předtím, než federálové všechny vyhnali, tvrdili, že jeden z těch osmi mohl být při stahování z kůže ještě naživu.
Tohle nedělali ani dealeři drog. Ani ten nový gang šílenců z Jamajky.
Kdo to, sakra, udělali.

McComb chvíli jen tiše seděl v kanceláři, zíral na zavřené dveře a neúspěšně se snažil přemýšlet. Nakonec se zeptal: „Generále, co se to tady děje? Co se těm mužům stalo?“
„Již jsem vám řekl, kapitáne,“ odpověděl Philips. „Nemohu vám to sdělit. Je to federální záležitost, mimo vaši pravomoc -jen nás dále informujte a držte všechny ostatní v dostatečné vzdálenosti. My se o to postaráme.“ „Takže...“ McComb zaváhal. „Takže budou následovat další útoky?“
„Možná,“ řekl Philips. „Nevíme, nevíme jistě -ale mohou být, ano.“
„Nevíte?“
„Ne, kapitáne, nevíme. My to nezpůsobili, jen jsme předpokládali, že by to mohlo nastat.“
„Ale když jste to čekali, nemohli jste ... nemůžete zjistit, jestli se to bude opakovat?“
Philips si povzdechl. „Podívejte, kapitáne, nemohu vám vysvětlovat proč, ale je skoro zázrak, že toho o tom víme alespoň tolik co teď. A to, že jsme spatřili ... že jsme identifikovali náznaky, že se může v New Yorku něco přihodit, byla jen šťastná náhoda. Nemáme ani tušení, jestli se to bude opakovat, nebo kdy a jak dlouho - a ani to není vaše starost. Vaší starostí je nikoho na místo nepouštět a to pěkně v tichosti. To je vše. Nechceme, aby se do toho vaši muži pletli, a už vůbec nechceme, aby se o tom jakkoliv dozvěděl tisk.“
„Jen držet v tichosti,“ pronesl McComb.
„Tak,“ souhlasil Philips. „Vše ostatní nechtě na nás. Ještě v noci tam dorazím se svými muži a zahájíme vyšetřování. Vy jen držte své muže dál.“ „Ano pane,“ prohlásil McComb.
Zavěsil a opřel se v křesle. Pot začínal usychat.

Byly dvě hodiny po půlnoci, ale ulice se stále tetelily horkem.
McComb sice nebyl na ulici, ale stejně se potil. Klimatizace v jeho kanceláři pracovala na plné obrátky, ale když McComb vytáčel číslo, které dostal, mohla být klidně vypnutá.
„Ano?“ ozval se hlas na druhém konci. Žádné jméno, žádný pozdrav - jen: „Ano?“
„Tady kapitán McComb,“ ohlásil se McComb. „Chci mluvit s generálem Philipsem,“
„Okamžik,“ řekl hlas. Po chvíli nový hlas, který McComb již znal, vyštěkl: „Philips.“
„Tady McComb, generále,“ ohlásil se policejní kapitán.
„Pokračujte.“
„Měl jste pravdu, generále,44 řekl McComb, „měli jsme tu útok.“ Polkl.
Philips slyšel polknutí a nastala pauza. „Je to zlé?“
„Ano pane,“ odvětil McComb. „Velmi zlé. Jedenáct mrtvých. Osm stažených zaživa z kůže a pověšených hlavou dolů, jeden vyhozený z okna a další dva byli na střeše. Těm dvěma na střeše usekli hlavu a těžce poškodili těla - hlavy jsme nenašli.“
„Ani nenajdete, dodal Philips.
McComb byl chvíli zticha a vstřebával informaci.
„Kdo to byl?“ zeptal se Philips. „Vaši muži?“
„Ne,“ odpověděl McComb. „Banda chuligánů. Členové drogového gangu.“
„Takže žádná velká ztráta“ řekl Philips. „Byli těžce ozbrojeni?“
„Na podlaze jsme našli mnoho zbraní... Ano těžce ozbrojeni.“
„To sedí.“

„No tak gangy hrají tvrdě - „
Schaefer McComba přerušil. „Nechtě si ty kecy o válce gangů,“ prohlásil. „Běžte se tam podívat a pak mi povězte, jakou zbraní to všechno udělali. Podívejte se na ty díry ve zdi a řekněte mi, že to byla jen brokovnice nebo Uzi,“
McComb si chvíli Schaefera prohlížel a pak zavrtěl hlavou a přes zaťaté zuby pronesl: „Vy to nechápete, že ne? Je mi jedno, co se tam stalo - o tom teď nemluvíme. Já vám řekl, abyste se drželi dál, a vy jste neposlechli. Tohle není váš případ a tak si tím tu vaší pěknou blonďatou hlavičku nezatěžujte, Schaefere. Držte se od toho dál. Pochopil jste?“ Schaefer neodpověděl. Rasche ho poplácal po zádech a řekl: „Jdeme, Schaefe.“
Detektivové se společně prosmekli kolem McComba a vyrazili dolů po schodech.
Když byli z doslechu, Rasche zašeptal: „Kdyby prodávali blbost na burze, mohli bysme zabásnout McComba za nelegální omezování trhu“
Schaefer zavrčel.
Rasche se na něj podíval; zdálo se, že to zavrčení něco znamenalo.
„Myslíš, že něco kryje?“ zeptal se. „Myslíš si, že mu za to někdo zaplatil?“
Schaefer zavrtěl hlavou. „To není jeho styl,“ prohlásil. „Někdo něco možná schovává, ale v tomhle to není.“
Když vyšli z budovy, Schaefer dodal: „A ať je to cokoliv, podle mě se to dřív nebo později dozvíme.“

Rasche se rozhlédl po prázdné ulici, čekajících policistech, rozbitém sklu a hnijícím dřevu roztříštěného okna a tmavé chodbě vedoucí k té zatracené scéně přímo z pekla.
Nespatřil nic podezřelého - samozřejmě kromě rozbitého okna a místnosti, kde před chvílí řádily nestvůry.
Ale neviděl nic, co by to mohlo vysvětlovat, a neslyšel nic, co by mohlo mít nějaký význam, ale v tom samém okamžiku téměř cítil, o čem Schaefer mluví.
Něco tam bylo. Něco špatného.
„Začíná mě to děsit, chlape,“ prohlásil.
„Mám pocit, že v tom to všechno je,“ odpověděl Schaefer a vešel do budovy.
Na schodišti zazněly kroky, ale Schaefer ani Rasche se neobtěžovali pozvednout zbraň, protože poznali známý zvuk policejních bot; nikdo nedupal tak jako policejní oddíl.
„Zapečetit!“ ozval se hlas. Hlas, který oba dobře znali. Pohlédli na sebe s odevzdaným výrazem.
„Všechno!“ pokračoval hlas. „Všechno zapečetit! Nikdo sem nesmí!“
„McComb,“ pronesl Rasche a zašklebil se. „Chci říct, kapitán McComb.“ Ze schodiště vyrazil proud mužů v modrých uniformách s puškami připravenými ke střelbě. Policisté se rozběhli po budově.
Jeden z nich zatahal druhého za rukáv a ukázal jejich směrem. Kapitán McComb se otočil a spatřil Schaefera a Rascheho na opačném konci chodby u rozbitého okna.
McComb chvíli jen zíral a pak vykročil kupředu a zavrčel: „Tentokrát jste do toho šlápli. Měli jste zabezpečit budovu zvenčí a ne se hrnout dovnitř jako nějací televizní superpoldové! Slyšel jsem střelbu. Pokud to byly vaše zbraně, modlete se, abyste to dokázali ve zprávě přesvědčivě odůvodnit. O půlnoci ji chci mít na stole. Ve třech exemplářích.“
Schaefer ukázal do chodby. „Viděl jste ta těla, McCombe?“
„Pár mrtvých lumpů? Myslíte si, že to omlouvá neuposlechnutí mých rozkazů?“
„To není jen pár mrtvejch lumpů, McCombe. Byla to jatka. Vypadá to tam jako u řezníka.“

Rasche se postavil vedle něj a ještě stačil zahlédnout, jak se Carr vyhnul čtyřem policistům hlídajícím ulici. Policisté zaváhali, poradili se mezi sebou a nakonec zůstali na svých postech a ani se nepokusili o pronásledování.
„...syne!“ dokončil Schaefer a vykročil na požární schodiště.
„Sakra! Ztratili jsme ho!“ prohlásil Rasche, když Carr zmizel za rohem.
„Neztratili,“ opravil ho Schaefer, „jen jsme ho ještě nechytili. Nám se neschová. Nakonec ho najdeme.“ Opřel se o zábradlí a křikl za Carrem: „Pokračování příště, magore!“
Chvíli tam stál a pak se otočil zpět k budově...
... a ztuhnul.
„Co?“ zeptal se Rasche a rychle shlédl na ulici, jestli se Carr nevrací.
„Sklapni,“ utnul ho Schaefer. „Poslouchej.“
Rasche sklapnul a poslouchal. „Nic neslyším!" prohlásil - což samozřejmě nebyla úplná pravda, protože slyšel vítr, zvuky vzdálené dopravy, hlasy policistů a ostatní zvuky nočního New Yorku, ale neslyšel nic, co by vysvětlovalo Schaeferovo chování.
„Něco tam je,“ řekl Schaefer.
„Co jako?“ zeptal se Rasche.
„Nevím.“

Pak se mu sluch začal vracet a zaslechl pod sebou Schaeferův křik: „Ani se nehni, ty zkurvy..,“
Schaeferova pistole třikrát vyštěkla. V tom okamžiku Rasche již vstával a hnal se ke dveřím. Jak se mohl Carr dostat tak daleko a jak se mohl Schaefer dostat tak rychle na dostřel?
Ale Schaefer také nebyl tak klidný a nad věcí, jak vypadal. Všechny tři rány šly mimo. A i když Schaefer nebyl zrovna Annie Oakleyová, z takové vzdálenosti třikrát nikdy neminul. A rozhodně to nebylo kvůli pochybám o správnosti střelby na člověka. Ne, když se ho Carr právě pokusil odprásknout.
Když Carr probíhal oknem na druhém konci chodby, řval. Ale nebyl raněn, byla to výzva, důsledek adrenalinového náporu. Schaefer mu byl v patách a Rasche se, jako již tolikrát divil, jak to dokáže? Jak může být někdo tak silný a rychlý, když místo v tělocvičně tráví svůj čas v autě nebo v kanceláři?
Rasche se vydrápal na nohy a těžce se rozběhl chodbou, aby našel Schaefera stojícího u rozbitého okna s rukama opřenýma o rám a jednou nohou na požárním schodišti, jak sleduje dění dole na ulici.

„Tys je neviděl?“ zeptal se Schaefer a jeho klidný, vyrovnaný hlas utnul Rascheho. „Tys neviděl, kdo tohle všechno udělal?“ „Viděl sem jenom, jak sem oknem leze nějakej magor v legrační masce, a pak na mě někdo shodil strop,“ prohlásil Carr. „Možná to byli poldové a vy tady zametáte. Možná nebyli, já nevím - a víš ty co, Schaefere? Je mi to fuk. Je to jedno. Protože je možný, že sem blázen. Možná jsem blbej jako štěnice. Já sem možná šílenej, ale vy jste mrtvý!“
A zvedl ruku, která konečně našla to, co hledala. Byla to brokovnice s upilovanou hlavní. Carr se v jediném pohybu zvedl na nohy, vytáhl pušku k pasu a vystřelil.
Rasche byl v maximální pohotovosti od okamžiku, kdy vstoupil do budovy. Nepotřeboval, aby na něj padal strop. V okamžiku, kdy Carr zvedal pušku, již letěl a koulel se k hromadě zdiva. Byl za ní dřív, než stačil Carr položit prst na spoušť.
Zdálo se, že řev brokovnice otřásl samými základy oslabené budovy. Smršť broků proletěla místem, na kterém před okamžikem stál Schaefer. Raschemu zvonilo v uších. Neslyšel Carrovy kroky, když se vůdce gangu rozběhl, neslyšel, jestli Carr ještě něco řekl, neslyšel jeho kletby, když zjistil, že zásobník je prázdný.

Větřík vnikající do místnosti
chybějící zdí jemně pohupoval těly a krev, která jim odkapávala z rudých konečků prstů, kreslila na podlaze vlnovky a kolečka.
Bylo tam osm těl pověšených za nohy. Něco odstranilo většinu stropu a uvázalo těla k trámům. I ve slabém světle přicházejícím z ulice byla všechna jasně červená. Od pat až k hlavě.
Bylo zřejmé, co se jim stalo, co jim udělala ta noční monstra, ale Rasche to musel stejně vyslovit.
„Stáhli je z kůže,“ prohlásil. Schaefer přikývl. „Některý jsou od Lamba,“ řekl, „a zbytek patří ke Carrovi. Nevybírali si.“
Rasche na něj zíral - což bylo ostatně lepší než zírat na těla. „Ježíši, Schaefe,“ vydechl, „jak to můžeš vědět? Už nemají žádný zatracený tváře!“
„Nemají kůži, ale tváře jim zůstaly,“ pronesl Schaefer. „Tohle je Edgie a tady je Hatcheck - Carrovo chlapci. Tamhle visí Fiorello od Lamba - a tady máme samotného Lamba. Podívej na ty jeho oči.“
Rasche se podíval ještě předtím, než si stačil uvědomit, že možná ani nechce. Zatočila se mu hlava. Po tváři mu stékal pot. I přes panující horko byl studený a on se nemohl přinutit, aby ho setřel. Nemohl z krvavých těl odtrhnout pohled. Nemohl se ani pohnout. Kdyby vykročil kupředu, vstoupil by na krev, a zpátky nemohl. Nevěděl proč, ale nemohl. Připadalo mu, že kdyby couvnul, noční příšery by ho dostaly.
Zem byla pokryta zásobníky a zkrvavenými zbraněmi, krev byla na pažbách i na hlavních. Místnost páchla střelným prachem a masem. Ti muži nezemřeli bez boje.
„Ježíši,“ opakoval. „Schaefe, kdo ... To by musela být armáda, aby ...“
Větu nedokončil. Zaslechl zvuk a byl v takovém stavu, že každý zvuk, který nedokázal zařadit, přičítal příšerám. A s příšerami se nemluví. Přikrčil se a se zbraní připravenou ke střelbě se otočil.
Kus stropu, který byl stržen na podlahu, aby bylo možno pověsit těla, se hýbal.
A když se z hromady zdiva zvedla krvavá postava, měl Rasche co dělat, aby nevystřelil. Prst již tlačil na spoušť, ale Rasche ho zarazil. Bylo to jako zastavovat holýma rukama kamión. Byl to nejtěžší boj jeho života, ale postava patřila člověku, nebyla to příšera. Rasche byl dobrým poldou a dobrý polda nestřílel na posledního, kdo přežil přestřelku. Ne, aniž by zjistil, kdo to je a co se stalo. Ne, pokud to nebyla jediná možnost.
Byl to muž. Muž s dlouhými rudými vlasy svázanými do tlustého copu. Byl celý pokrytý krví a zbytky omítky a Rasche nebyl schopen rozeznat jeho obličej.
Omámeně se zvedl na kolena a divoce se rozhlížel. Nakonec se jeho pohled zaostřil na Schaeferovi.
Schaefer měl svoji pistoli mírumilovně u boku. Rascheho napadlo, že by měl svoji zbraň také spustit, ale nedokázal se k tomu přinutit.
Z krvavých pozůstatků mužova obličeje zasvítily bílé zuby. Muž zakašlal a hlasem plným prachu a emocí prohlásil: „No ne, můj starý kámoš detektiv Schaefer.“ Hledal něco ve smetí na podlaze. „Jednoho si nedostal, Schaefere. Toho nejhoršího.“
„Carre?“ zeptal se Rasche udiveně.
Carr se rozhlížel po visících tělech, ale jedna jeho ruka celou dobu šátrala po podlaze.
„Hele, Schaefere,“ pronesl konverzačním tónem. „Už sem vás poldy viděl dělat spoustu drsnejch věcí, ale nikdy nic takovýho. Udělali sté na mě dojem, chlape.“
„Jsi blázen, Carre. Jsi zkurvenej idiot,“ prohlásil Rasche, který byl celý šťastný, že má lidského protivníka, na kterého může řvát. „Poldové tohle neudělali, poldové by ani ...“

Přesně, jak říkal Schaefer.
„Schaefe?“ vykřikl tlumeně.
Schaefer neodpověděl. Rasche slyšel jeho botu zaskřípat na podlaze, ale Schaefer mlčel. Rasche vkročil s pozvednutou pistolí do dveří.
Zarazil se a jen zíral do místnosti před sebou.
Je zvláštní, co v takových chvílích probíhá člověku hlavou - nebo to alespoň napadlo Rascheho, když se rozhlédl po místnosti. Protože on si okamžitě vzpomněl na svoji matku.
Pamatoval si, jak ho chová a tiše mu prozpěvuje. Mohlo mu být čtyři nebo pět. Pamatoval si na něžný dotyk jejích rukou a jak dlouhé a úzké mu připadaly její prsty. Jak se k němu nakláněla a pramínek jejích vlasů ho lechtal na čele.
Vzpomněl si na celou situaci a uvědomil si, že to možná není ani tak zvláštní.
Protože důvod, proč ho držela v náručí, byl ten, že se v noci vzbudil s křikem a třásl se nepojmenovatelnou hrůzou z nějaké noční můry, na kterou se již nepamatoval. Bylo to něco o monstrech plížících se nocí, o topení se ve vlastní krvi a o věcech, které mu chtěly ublížit.
A ona ho něžně kolébala v náručí a tiše s ním mluvila: „To byly jen sny. Ty příšery nejsou opravdové. Nemohou ti ublížit. Žádné příšery neexistují, věř mi.“ Teď, když se rozhlédl po velké místnosti na pátém podlaží, po místnosti bez části vnější zdi, po místnosti s podlahou pokrytou rozbitým sklem, omítkou a krví, po místnosti, v níž šokován stál jeho drsný parťák Schaefer, Rasche poznal, že mu matka lhala.
Protože příšery existovaly. Tohle nemohl udělat nikdo jiný.
Dva poldové dlouhou chvíli jen tiše zírali.
Schaefer konečně promluvil.
„Válka gangů? Hovno .“

Jeden z policistů ho zaslechl. „Ano pane,“ ozval se. „Mnoho výstřelů.“
„Takže to neudělala bomba?“ zeptal se Rasche a ukázal na díru.
Pochůzkář se podíval nahoru. „Nevíme,“ přiznal, „ale slyšeli jsme výstřely. Mnoho. Jako válka gangů nebo tak něco.“ Pokrčil rameny. „Zatím na ně máme veřejné ohrožení, nezákonné použití zbraně ve městě a jen bůh ví, kolik paragrafů Sullivanovy vyhlášky porušily... Sakra, můžeme přihodit i překračování hlukových limitů...“
Vtom se ozvalo ostré prasknutí, jak z jednoho z oken v pátém podlaží vyletěla prkna. Následoval chrchlavý výkřik muže, který je vyrazil. Jeho tělo vylétlo na ulici, tvrdě přistálo na policejním voze a efektně roztříštilo maják a přední sklo.
Nastalo šokované ticho. Všichni policisté chvíli jen sledovali, jak úlomky skla a plastu dopadají na dlažbu a kapotu policejního auta a roztříštěná prkna naráží na sousední chodník. Pak bylo ticho přerušeno výkřiky mužů spěchajících zjistit stav padlého muže a někdo volal sanitku -ne, několik sanitek.
Pochůzkář, který mluvil s Raschem, polkl a dodal: „Myslím, že můžeme přidat i ničení policejního majetku.“
Někde nad nimi zarachotila střelba a pronikavý výkřik byl rychle utnut.
Schaefer klidně vytáhl svou 9mm služební pistoli a zkontroloval zásobník.
„Seru na McComba,“
Důstojník, který s ním mluvil u auta, ustoupil. „Myslím, že můžeme učinit výjimku, detektive Schaefere, pokud se domníváte, že je opodstatněná -chci říct, vy jste tady a kapitán ne.“
Stále něco blábolil, ale Schaefer již kolem něj prošel a rázoval k budově, pistoli v pohotovosti.
Rasche ho následoval, vrčel a vytahoval pistoli z pouzdra.
Dveře byly otevřené, chodba byla tmavá a prázdná. Rasche sledoval Schaefera ke schodům, pistoli pevně v obou rukou. Nad sebou slyšel vyděšené výkřiky a hlasité rány.
„Jako v nějakém ninja filmu,“ pronesl tiše. „Kdo si, sakra, myslíš, že je tam nahoře, Schaefe? Není to Lambův rajón?“
Schaef souhlasně zamručel. „Patří to jeho gangu. Používá to při těch svejch zatracenejch obchodech,“ prohlásil. Podíval se nahoru do tmy a s pistolí připravenou ke střelbě vyrazil.
Prostřední patra byla tichá a potemnělá. Rasche se zbraní namířenou do prázdna nahlédl do každé chodby, ale objevil pouze smetí.
Schaefer se tím ani neobtěžoval, mířil přímo ke zdroji vzrušení.
V pátém podlaží se do chodby natahovaly paprsky světla vycházejícího z otevřených dveří. Rány ustaly. Ale někdo stále křičel. Byl to křik plný hrůzy a bolesti nepodobající se ničemu, co Rasche v životě zaslechl. Ve vzduchu se vznášel kouř ze zbraní a zamořoval celé místo.
„Ježíši, slyšíš to?“ zeptal se Rasche přikrčený na posledním schodě.
„Jo,“ potvrdil Schaefer a vkročil do chodby. „Začínají mě opravdu štvát.“
Výkřik skončil přidušeným zachrchláním.
„Kryj mě,“ řekl Schaefer a se zády přitisknutými ke zdi se začal blížit k otevřeným dveřím. „Jdu dovnitř.“
Rasche se ani neobtěžoval s odpovědí. Schaefer mu k tomu stejně neposkytl čas. V okamžiku, kdy domluvil, se prosmýkl kolem dveřního rámu a se zbraní v pohotovosti se vrhl do místnosti. Rasche opatrně postupoval chodbou. Byl přilepený zády ke zdi a snažil se ignorovat fakt, že je v ní tucet zatracených otvorů po kulkách a jeho záda přejíždí přímo po nich a koledují si o pár dalších výstřelů.
Slyšel Schaeferovi kroky, jak vchází do místnosti a pak se někde uprostřed zastavuje.
A pak bylo ticho přerušované jen těžkým zvukem dopadajících kapek, jako odkapávající omáčka na steaky.
„Kriste pane,“ zamumlal Rasche velmi tiše.
Uvědomil si, že něco není v pořádku. Byl to ten samý pocit, o kterém mluvil Schaefer před Budovým lahůdkářstvím. Něco bylo špatně. Šílená střelba, kus zdi dole na ulici a teď to těžké ticho. Něco bylo nezachytí tělně a nedefinovatelně špatně. Za všechna ta léta, co žil Rasche v tomto městě, nic podobného nezažil.

„To vím,“ řekl Schaefer, „ale tohle je něco jiného. To před chvílí byl hrom?“
, Já nic neslyšel,“ odpověděl Rasche. „Byl jsem tamhle.“ Ukázal palcem na Budovy Lahůdky a Večeře.
„Myslel jsem, že jsi to mohl slyšet i tak. Pořádná rána. Znělo to zvláštně.“
Rasche se na svého partnera zhnuseně podíval.
Byli spolu již šest let, ale Rasche stále čas od času zapomínal, jak umí být Schaefer v okamžicích, kdy začínal být mystický, divný patron. „Jak může, sakra, hrom znít zvláštně? Je to asi z toho horka nebo tak něco.“
„Znělo to jako střelba,“ prohlásil Schaefer. „Jako celá zasraná armáda. Ale musel to být hrom, ne? Kdo by najednou tolik střílel?“
Než stačil Rasche odpovědět, ve vysílačce zapraskalo.
„Všechny jednotky v dosahu, hlaste se - střelba na rohu ulic Beekman a Water.“
„To bylo ono,“ prohlásil Schaefer a Raschemu se zdálo, že spatřil, jak se svalstvo na jeho tváři uvolnilo. „Jako zasraná armáda. Jedem.“
To bylo příznačné. Schaefa uklidnilo, že to skutečně byly zbraně. Každý jiný by měl obavy, ale Schaeferovi dělala větší starosti ztráta jeho citu pro město než skutečnost, že se blíží k bojové zóně,
Rasche usedl za volant a zabouchl dveře. „Alespoň můžeme odložit zprávu o Alově kritice televizního programu,“ zamumlal, když otáčel klíčkem v zapalování.
Ulice vedly špatným směrem a doprava byla hustější než obvykle, ale ne tolik, aby se Rasche rozhodl použít maják a sirénu, a tak když dorazili na místo, byly zde již čtyři další vozy a uniformovaní policisté uzavřeli prostor okolo opuštěného pětipodlažního domu. Když Schaefer vystoupil z auta, jeden z nich k němu ihned přikročil.
„Promiňte, detektive Schaefere,“ začal důstojník. „Mám rozkaz do příjezdu kapitána McComba dovnitř nikoho nepouštět. Chce to vyřídit osobně.“ Schaefer pomalu přikývl, ale Raschemu se nelíbilo, jak jeho partner drží ramena. Věděl, že Schaef chce dovnitř, že se chce pustit za tím, kdo má ten hrom na svědomí.
No, bude muset počkat.
Rasche se podíval nahoru na budovu. Byl to jen zběžný pohled, ale zůstal zírat.
V pátém podlaží chyběl kus zdi, který se teď válel dole na chodníku. Vypadalo to, jako by tam vybuchla bomba, ne jako něco, co dokážou způsobit ruční zbraně. A přibližně ze stejného směru slyšel vzdálené dunění - ne výstřely, něco jiného. „Jak to, sakra,“ prohlásil. „Střelba? Žádná exploze?“

Ať to byl kdokoliv,

musel být schovaný v patře pod nimi, mimo dostřel. Carr pustil Lambovo rameno a udělal krok zpět, pistoli připravenou ke střelbě.
Ať byl v těch rukavicích kdokoliv, musel si myslet, že mu ohromně sluší.
„Ten zkurvenec si myslí, že je Halloween,“ prohlásil Carr. Prsty se zapřely a v díře se objevil stinný obrys. „Hej, kámo!“ Carr namířil těžkou pistoli.
Stiskl spoušť.
A pak na něj padl celý svět.
O šest bloků dál podal Rasche Schaeferovi plastikový kelímek, ze kterého se nekouřilo. Normálně by to Rascheho dokázalo rozčílit, ale v tom horku mu studená káva nevadila. Alespoň něco nebylo horké. Napil se z vlastního kelímku a málem to zase vyplivl. Chutnalo to jako syrová játra.
„Ježíši,“ vyprskl, „proč by někdo měl platit gangům tolik peněz za drogy? Jeden kelímek tohohle a bude jim stejně špatně jen za půl dolaru.“ Když Schaefer neodpovídal, Rasche se na něj podíval a spatřil, jak nehybně sedí s nedotčenou kávou v ruce a zírá z okna.
„Co se děje?“ zeptal se Rasche znepokojeně. Poslední dobou se Schaefer choval divněji než obvykle, a i když Rasche na žádné ty mystické voloviny nevěřil, věděl, že si Schaefer dokáže všimnout věcí, které ostatní ani nezaregistrují; jeho divné nálady většinou ohlašovaly potíže. Rasche se s obavami nahnul a podíval se Schaeferovi přes rameno.
Spatřil jen prázdné nebe, tmavnoucí do indigové barvy. Začínaly se objevovat první hvězdy.
„Něco je špatně,“ ozval se Schaefer. „Město není v pořádku.“
Rasche si odfrkl a narovnal se. „To je, jako bys říkal, že kyselina z autobaterie chutná nějak divně, Schaefe. Tohle je New York, pamatuješ? Město, ve kterém jsme před měsícem odhalili kult satanské krávy. Město, kde před pár hodinami odbouchl AI Na-politano svou ženu, protože nechtěla přepnout kanál.“

Pěknej výhled,

poznamenal.
„Ježíši,“ pronesl Lamb a prohlížel tu zkázu.
Všiml si, že po muži vytaženém z okna tu není ani známky. Tělo muselo spadnout na ulici. Spolu se zbytky toho, kdo to vše zavinil. To peklo nemohl nikdo přežít.
Edgie, Bonano a Hatcheck se podívali na spoušť, na své vůdce a začali nabíjet. Lambovi si z nich vzali příklad. Tělo Šíleného Charlieho leželo bez povšimnutí pod nánosem smetí v překvapivě malé kaluži krve.
Obě strany ztratily po jednom muži, ale vůdci spolu stále komunikovali; nikdo nikoho zatím nenapadl.
Lamb vykročil kupředu k díře s úmyslem podívat se dolů na ulici a spočítat těla; Carrova těžká ruka na rameni ho zadržela.
„Teď vo tej dohodě.../ začal s úšklebkem Carr.
Lamb se k němu ani neotočil. Stále zíral na otvor, na chybějící pás cihel v místě, kde bývalo okno. „Můj Bože,“ zašeptal. Carr se podíval na díru. Stejným směrem jako ta ubohá náhražka muže, která byla šokována dírou ve zdi. On a jeho muži přece měli zbraně. To ještě nikdy neviděl, co dokážou natropit?
Carr spatřil, na co Lamb zíral.
Obnažených cihel se držela ruka - nebo ne? Zdálo se, že se pod jeho pohledem mihotá. Nejdřív viděl velkou žlutou ruku s černými nehty, pak nejasné modré zajiskření a ruka byla pryč. Zbyly jen cihly a tetelení horkého vzduchu.
„Co to je?“ zeptal se Lamb.
Ruka byla zpět a tentokrát zůstala - velká silná ruka, větší než Carrova s nehty jako drápy. Carr si uvědomil, že není lidská. Musela být falešná. Jedna z těch rukavic od kostýmů, které si mohl kdokoliv koupit v obchodech s levným zbožím.
Pohybovala se, někdo se snažil vyšplhat do místnosti. Někdo nějak dokázal přežít celou tu kanonádu.

Všichni se otočili za zvukem

výstřelu a spatřili, jak se tělo Šíleného Charlieho křečovitě otřáslo a padlo na podlahu. Hrudník měl roztržený a úlomky žeber, srdce a plíce se rozlétly do opadané omítky jako konfety.
„Je to past!“ zavyl Carr a tasil své Magnum; krev Šíleného Charlieho mu na botě vykreslila tmavý červený pruh.
„Není, Carre. Přísahám...!“ začal Lamb.
„Někdo je venku,“ vykřikl Lambův pobočník. „Kryjte mě!“ Vykopl shnilé prkno na nejbližším okně a vyklonil se, útočnou pušku připravenou k výstřelu. „Já to vyřídím, Lambe,“ křikl. „Ať je to kdokoliv...“
Dál se nedostal; věta skončila heknutím a zachrchláním, když ho nějaká síla vytáhla ven. Vyrazil přitom další laťky. Muž divoce kopal nohama a páteř se mu ohýbala v nepřirozeném úhlu.
Půl tuctu zbraní bylo okamžitě v pohotovosti a hledalo svůj cíl. Carr popadl Lamba za kravatu a strčil mu pistoli pod bradu.
„Ty svině!“ zařval Carr. „Jsme v pátým patře. Kdo je, kurva, venku?“
„Já nevím!“ zachrčel Lamb. „Moji muži ne!“
V Lambových očích se objevilo poznání. „Kolumbijci!“ pronesl.
„K čertu s Kolumbijcema!“ odvětil Carr. Odstrčil Lamba a přehlédl své muže. Hatcheck, Edgie a Bonano stáli s připravenými zbraněmi a mířili na okna. Čekali jen na jeho rozkaz.
Lambovi muži ho sledovali s očekáváním. Jejich zbraně také mířily k oknům.
„My si to spolu vyřídíme pozdějc, Lambe,“ prohlásil Carr. „Právě teď se chystám natrhnout prdel těm venku. A nesere mě, jestli to sou Kolumbijci, poliši nebo zkurvenej Santa Claus.“ Pokynul svým mužům. „Do toho!“
Carrovi a Lambovi muži zahájili palbu na vnější zeď místnosti. Ta explodovala v nesnesitelném chaosu střel a záblesků. Z prken létaly pod útokem střelby třísky a ze starých stěn pršela omítka. Okenní rámy praskaly a kolabovaly, obklady se tříštily a zásobník po zásobníku bušila těžká munice velkého kalibru do stárnoucí stavby. Carrovy nadšené výkřiky, když vyprazdňoval zásobníky svého Magnum, v tom hluku téměř zanikaly.
Konečně jim došla munice a střelba ustala; ozvěna odezněla a vytratila se v okolních ulicích, poslední kousky dřeva, omítky a malty se usadily na podlaze.
Když Carrovi přestalo zvonit v uších a znovu slyšel, radostně prohlásil: „Tohle byla sranda!“ Zamrkal, aby dostal prach a dým ze zbraní z očí, a podíval se na díru, která zela na místě dvou ze tří oken; ty byly úplně pryč a zbyl po nich otvor sedm stop vysoký a deset dlouhý, za kterým se rýsovalo slavné panorama New Yorku, černé na pozadí zapadajícího slunce.

takže si můžeme polepšit,

odpověděl Lamb. „Můžeme to mít všechno.“
„Jo?“ Charlie se krátce ušklíbl. „Máš nějaký návrhy, jak by to mohlo fungovat, Lambe?“
Charlie si potáhl z cigarety a odklepl popel na podlahu.
„Jo, Carre. Vypadá to, že mám,“ prohlásil Lamb. „Je mi jasné, že se nikdy nemůžeme shodnout na hranicích. Ne na takových, aby vydržely - a ty to víš také. Jsem překvapen, že jsi vůbec přišel. Možná to znamená, že jsi unavený vším tím bojováním stejně jako já a hledáš jinou cestu. A ta jiná cesta existuje, Carre!“
Carr svého rivala jen sledoval. Charlie si dovolil úšklebek. Ten pohled znal.
„Mluvím o sloučení,“ pokračoval Lamb. „Dáme to dohromady, spojíme naše organizace a zisk si rozdělíme. Společně můžeme určovat ceny, sjednotit výplaty policii - jen na tom budou úspory ohromné! A Kolumbijci - jediným způsobem, jak se mohou uchytit v New Yorku, je postavit zdejší gangy proti sobě. Pokud se spojíme, ubráníme se jim, dokud peklo nezamrzne!“
Carr přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Je tu jen jeden malý problém,“ pronesl.
Lamb se zarazil a roztáhl ruce v tázavém gestu.
Carr se usmál. „Jeden problém, Lambíku,“ opakoval. „Kolumbijci mě nezajímají, ani co by se za nehet vešlo. A ještě míň mě zajímá maximalizace zisků, omezování výdajů a ty další sračky. To svý sloučení si strč do prdele. Já to dělám kvůli vzrušení a ty i s těma svejma oblekama sté nudný - kdybysem s tebou měl makat, musel by sem si do tejdne hodit mašli.“
Lamb svěsil paže.
„Tak,“ pokračoval Carr, „proč nepřestaneme s těma 'míro věj má' sračkama a nepokračujeme dál. Co bys řekl takový menší hře, vítěz bere všechno...“
Zatímco Carr mluvil, Lamb pomalu přesunul ruce za záda a Charlie nepředpokládal, že si chce jen točit palci. Vsadil by cokoliv, že tam ten slizký zkurvysyn má železo. Navíc to vypadalo, že si tu chce Carr trochu zastřílet. To se Charliemu, popravdě řečeno, nezdálo jako příliš dobrý nápad, ale rozhodoval tu Carr a Charlie byl jen pěšákem.
Pokud by se střílelo, byl Charlie rozhodnut být na tom správném konci zbraně; začal pomalu zvedat brokovnici, ale najednou něco ucítil. Nebyl si jistý, co to bylo. Otočil se a spatřil, jak se po okenním rámu pohybují tři body červeného světla podobné laserovým paprskům při výstupní kontrole v 7-Jedenáct. Tečky se přesunuly na jeho hrudník.
„Co to...,“ začal a přerušil Carra.
Pak se zableskl bílý oheň a hrudník Šíleného Charlieho explodoval. Pronikl jím modro-bílý paprsek a rozstříkl jeho krev po celé místnosti.

Odpověděl tlumený hlas

a za okamžik se dveře otevřely.
Místnost za nimi byla velká, ale stejně poničená jako zbytek budovy; střepy skla se na podlaze mísily s omítkou opadanou ze stropu. Tři prázdná okna byla ledabyle zatlučena a třípalcovými otvory mezi prkny pronikalo do místnosti světlo počínajícího soumraku a stále ještě fungujících pouličních lamp. Typický městský benzínový zápach se tu mísil s prašným plísňovým pachem budovy.
Uprostřed místnosti ležel převržený sporák a na něm nedbale seděl elegantní mladý muž. Za ním stáli v řadě čtyři další, všichni byli ozbrojeni.
„Carre,“ pronesl mladík klidně. „Jsem rád, že jsi dorazil.“
„Ušetři si ty kecy,“ odsekl Carr a vpochodoval do místnosti. „Nemáme se o čem bavit. Sem tu jen proto, že mě napadlo, že bys to mohl chtít vzdát.“
„Špatně, Carre,“ odpověděl Lamb. „Je toho tolik, o čem si musíme promluvit. Musíme si promluvit o celém zatraceném městě - a to nemluvím o našem vlastním přežití.“
Carr se zastavil přibližně jeden yard od Lamba, pevně se postavil a založil si ruce na prsou. Jeho muži se vtrousili do místnosti za ním, zaujali své pozice a rozdělili tak místnost na dva ozbrojené tábory. Edgie a Bonano se postavili do rohu blízko dveří, Hatcheck se zarazil u Carrovy pravé ruky a Charlie se posadil na starý radiátor zády k zatlučenému oknu.
„Carre, jen se podívej na naši situaci,“ pokračoval Lamb. „Poldové nás dostávají kousek po kousku, a co zbude, dokončíme sami tou naší stupidní malou válkou. Oba vyděláváme na pouličním obchodu slušné peníze a většinu z toho vyhodíme na tyhle blbosti - když na sebe přestaneme střílet, zbude dost na oba. Je toho tolik, že sem Kolumbijci touží vtrhnout a sebrat všechno.“
I přes prkna na oknech zavíval do místnosti něžný závan chladnějšího vánku. Šílený Charlie poslouchal Lamba a vychutnával si pocit chladivého vzduchu na zádech pod vestou. Košili neměl, ne v takovém žáru, a i v samotné vestě mu bylo horko a studený vzduch byl tak příjemný. Tomu a chuti své Camelky věnoval větší pozornost než kecům toho skrčka. Viděl pot na jeho čele, ale něco se muselo tomu zakrslíkovi přiznat - ten pot nebyl pravděpodobně ze strachu, ale z horka. Lamb možná nebyl žádný chlapák, ale Charlie věděl, že neovládl půlku místního kšeftu s drogami tím, že by se bál.
A Charlie také věděl, že kdyby byl on na jeho pozici, určitě by se bál - každý, kdo se nebál Carra, musel být šílený. Šílený Charlie byl šílený, ale tímto způsobem.
„Tak?“ řekl Carr. Vypadal znuděně.

Schaefer

Alespoň Rasche určitě; Schaefer se zdržel komentáře.
Obecně řečeno, Schaefer nikdy nic zbytečně nekomentoval. Rasche to respektoval.
Rasche vypravil Ala Napolitana, bezpečně zavřeného v zadní části hlídkového vozu, na cestu, našel vlastní neoznačený vůz a usedl na sedadlo spolujezdce. Na ulicích se protáhly stíny a začaly šplhat na budovy; pouliční lampy se probouzely k životu.
Schaefer a Rasche měli právě noční směnu; nebudou mít padla ještě dalších pět hodin, a to za předpokladu, že se jim služba neprotáhne.
Schaefer seděl za volantem s pohledem upřeným kupředu. Ani se nenamáhal jít nahoru do Napolitanova bytu.
Rasche neprotestoval. Když to bylo důležité, byl Schaefer vždy na svém místě. Svoji část papírování také obstaral, a tak Raschemu nevadilo, když občas nějakou tu prkotinu vypustil.
„Čau, Schaefe,“ pozdravil Rasche. „Dáme se do papírů hned, nebo je necháme na později a půjdeme na kafe?“
„Kafe,“ prohlásil Schaefer a nastartoval.
Rasche přikývl. Opřel se v sedadle a přál si, aby nikdy nespatřil Ala Napolitana. Přemýšlel, co se asi děje v jejich starém okrsku trochu jižněji v Lower East Side. Jak se po jejich přeložení vede feťákům, gangům, dealerům a dovozcům? Potvrdily se pouliční zvěsti a podařilo se Kolumbijcům přebrat rajón od místních? Podařilo se té slizké malé nule Lambovi urovnat vztahy s jeho hlavním rivalem Carrem a ubránili se Kolumbijcům? Ti dva bojovali o podíl na trhu již dva roky. Lamb řídil svoji organizaci s klidnou a chladnou vypočítavostí. Carr vládl na své straně nespoutaným psychopatickým násilím.
Carr byl odjakživa šílenec.
Rasche přemítal, co Lamb, Carr a ostatní dělají právě v tomto okamžiku.
Zatímco přemítal, Carr a čtyři jeho pobočníci pochodovali šest bloků od něj chodbou v pátém podlaží opuštěného domu. Carr měl u boku připevněnou pistoli ráže .357; tři další nesli brokovnice s upilovaný-mi hlavněmi a poslední byl vybaven M-16-kou.
Dva muži, kteří na ně čekali u dveří, byli také ozbrojeni - jeden poloautomatickou osmatřicítkou a druhý Uzi. Zbraně byly drženy podezřele na očích, ale na nikoho nemířily.
Zatím.
Carr se zastavil s křiklavě namalovanou tváří jen několik palců od stráže s osmatřicítkou.
„Řekni tej píče Lambovi, že sem přišel na mírový rozhovory,“ pronesl. Ty dvě postavy představovaly do očí bijící kontrast - strážce měl téměř Carrových šest stop a tři palce, ale byl možná o polovinu těžší; Carr měl na sobě propocené triko bez rukávů, džíny a černé motorkářské boty, zatímco strážný byl oblečen v elegantním proužkovaném obleku s červenou kravatou a jeho jediným ústupkem vedru byla nepřítomnost vesty. Carrova tvář byla pomalována válečnými barvami pruhy červené barvy, které mohly klidně pocházet od rtěnky, v nose a v levém uchu se mu blyštily zlaté kruhy, jeho rudé vlasy již ustupovaly, ale to, co zbývalo, bylo staženo dozadu a svázáno do stopu dlouhého copu. Strážný byl hladce oholen a voněl drahou vodou po holení, na hlavě měl ježka za sto dolarů. Z Carrových očí svítilo šílenství; pohled strážného byl chladný a temný.
Strážný viděl v drogách cestu k penězům a respektu; Carr se, alespoň podle toho, co dokázal kdokoliv zjistit, se svými zbraněmi, penězi a násilím vložil do obchodu s drogami čistě kvůli zbraním a násilí.
Jinými slovy, pro zábavu.
Strážný kývl na svého partnera, aniž by na okamžik odvrátil pohled od Carra.
Muž s Uzi zaklepal dvakrát na dveře.
„Je tu Carr,“ zavolal.

Rasche si otřel promočeným kapesníkem pot ze zátylku. Jasně, v okruhu dvaceti mil od Times Square rozhodně žádný čerstvý vzduch nebyl, no a co?
„Každej by jenom kritizoval,“ povzdychl si.
Vraždy nesnášel. Většina jich vypadala přesně jako tato - žádná záhada, žádné vzrušení, jen nějaký ubohý zkurvysyn, který se na chvíli přestal ovládat. Detektiv musel jen uklidit nepořádek - a kdo na to potřeboval detektiva?
Nenáviděl Vraždy. Ale Narkotika - práci na Drogovém měl rád. Tam dělal člověk něco užitečného, snažil se zastavit to svinstvo, než se dostalo na ulici, a ne jako teď, aby jen uklízel, když už bylo na jakoukoliv pomoc pozdě. Zachraňoval děti stejně staré jako jeho dva kluci. Zachraňoval životy a ne jen sledoval oběti vynášené v pytli nebo pod dekou.
A stáli jste proti lidem, kteří s vámi bojovali, a ne proti nějakému chudákovi se skelným pohledem, který měl akorát tak dostatek duchapřítomnosti, aby po příchodu policistů odhodil brokovnici. Stopování drog zpět ke zdroji, vědět, co se děje, kdo je důležitý a na kom nezáleží, být ve správný čas na správném místě, to vše vyžadovalo důkladnou detektivní práci; a také silný žaludek.
Samozřejmě, práce na narkotikách vás dokázala pohltit. To Rasche moc dobře věděl. Viděl to. Byl u toho, když jeho partner shodil místního bose kartelu Cali ze střechy luxusního domu, a musel uznat, že to Schaefer jen mírně přehnal.
Schaefer nebyl vyvedený z míry ani nic jiného; podle Rascheho nebyl ani naštvaný. Strčit toho bastarda ze střechy vypadalo v tom okamžiku jako dobrý nápad. Okolnosti a vyhazovák v ruce toho ulízlého bastarda, i když měl všechny kosti v té ruce polámané, přesvědčily příslušné policejní orgány, že to nebyla až tak nepřiměřená reakce.
Ale Schaefer s Raschem si vysloužili přeložení na Vraždy. Ten malý incident zasáhl citlivé místo komunity dealerů kokainu a na ulici začalo být příliš horko - to ještě před příchodem té vlny smrdutého horka. Oba detektivové se dostali na černou listinu všech ambiciózních dealerů i zoufalých feťáků ve městě; každý, kdo se chtěl dostat do přízně Kolumbijců a dokázal namířit zbraň, byl celý žhavý je odprásknout.
Kapitán si uvědomil, že pokud zůstanou na ulici při práci na narkotikách, bude jen otázkou času, než někdo bude mít štěstí. A i když by mohl Schaeferův odchod v mnoha směrech ulehčit kapitánu McCombovi život, poškodilo by to vztahy s veřejností a nepodpořilo morálku policistů.
A tak Rasche a Schaefer pracovali na Vraždách a nenáviděli každý okamžik své práce.

New York

prožíval nejhorší vlnu veder za poslední roky. Oranžové paprsky zapadajícího slunce se odrážely v milionech oken a měnily ulice na horkou asfaltovou a betonovou pec. V ulicích se tetelil žár jako průhledný oceán - ale cítit byl spíše bažinou.
A každý polda vám potvrdí, že s teplotou roste i nervozita. Každodenní mrzutosti života ve Velkém Jablku jsou trochu mrzutější, když je 90 stupňů Fahrenheita a devadesátiprocentní vlhkost - zvláště v okamžiku, kdy přestane fungovat klimatizace, a nebo, když jste ji ani nikdy neměli. Nedorozumění, které by v únoru skončilo krátkou omluvou nebo tichou nadávkou, se v srpnu, kdy byl těžký horký vzduch plný výfukových plynů a na obličej vám útočil zápach neuklizených odpadků, tak lehce nevyřešilo. Prkotiny, které by za chladného jarního dne nic neznamenaly, vám zalezly za triko přilepené potem k zádům a svěděly a svěděly a svěděly, dokud jste nenašli způsob, jak se podrbat.
Byly to právě všechny ty nepodstatné maličkosti, kvůli kterým Alu Napolitanovi došla trpělivost. Nic to nebylo, opravdu - z ledničky zmizelo poslední pivo, špinavé nádobí v dřezu, městský hluk a zápach pronikající dokořán otevřenými okny, Rose sedící před obrazovkou s dálkovým ovladačem v jedné ruce a s poslední plechovkou piva v druhé, a Ježíši, ona ho ani nedopije, nechá ho zteplat, takové zatracené plýtvání to bylo ... nic, opravdu, jen malé bezvýznamné nepříjemnosti. AI se s tím dokázal vypořádat, byl si jistý, že by se s tím vyrovnal. Ano, hromadily se, lezly mu na nervy, ale on by to vydržel, i s tím horkem. Zvládl by to - kdyby si nevšiml, na co se dívá, zatímco nechává teplat jeho pivo.
Spolkl by, kdyby zírala na Teleshopping. Bez problémů. Ten její bowling, sakra, to by bylo v pohodě, možná by si i sám přitáhl křeslo.
Ale ona sledovala Tak jde čas. Nějaký idiotský kabelový kanál mel na programu opakování všech dílů Tak jde čas a Rose nehodlala přepnout kanál a ani ztišit zvuk. Chtěla slyšet i přes hluk aut na ulici. V okamžiku, kdy zazněla ta idiotská hlavní melodie, to Al nevydržel a podrbal to svědící místo z bezprostřední blízkosti dvanáctkou brokovnicí. Oběma hlavněmi. Jedna pro Rose, jedna pro televizi. Detektiv Rasche se dostavil na místo, aby odvezl Ala a přispěl svou troškou k udržení pořádku ve městě. Zatímco mu AI vysvětloval, co se stalo, přehlédl detektiv krví potřísněné zbytky televizoru a Rose.
„Pitomej zkurvysyn,“ zamumlal si Rasche pro sebe. „Mně se Tak jde čas líbí.“
Poldové v uniformách nasadili Alovi pouta a vedli ho dolů na ulici. Roseina krev na Alově propoceném tílku byla stále rudá. Posádka sanitky naložila to, co zbylo z Rose, na nosítka a šla za nimi.
Rasche oznámil Alovi jeho práva. V tomto případě to ale nemělo žádný význam, a tak jen šel vedle něj a poslouchal, co ten ubohý bastard vypráví, pro případ, že by řekl něco, co by mohlo vyvrátit nevyhnutelnou obhajobu na základě nepříčetnosti - vše, co AI zatím řekl, bylo přijatelné.
„Poprvé za celý týden jsme měli slušný signál,“ vykřikoval AI, když opouštěli starou pískovcovou budovu, „a ona se musí dívat na tohle, proboha! Ježíši, když jsem slyšel tu část o ,čerstvém vzduchu na Times Square, něco se ve mně prostě pohnulo!“

Innocent love

You sleep on my arms,
Beautifull child.
It makes you feel save,
I never gonna leave you.

… … … … … … … …

You were so innocent,
I feel to be guilty…
You were all I want,
Now you are empty…